Webber, G., Yowell, P., Ekins, R., Köpcke, M., Miller, B., Urbina, F.: Legislated Rights: Securing Human Rights through Legislation. Cambridge: Cambridge University Press 2018, 209 str., ISBN-10: 1108426573, ISBN-13: 978-1108426572

doi: 10.1017/9781108551069 

„Legislativa je vhodně uzpůsobena pro ochranu a podporu lidských práv“ zní teze, kterou se rozhodl obhájit autorský tým složený z akademiků působících na univerzitách v Kanadě, Velké Británii, Španělsku a v Chile, jakož i ze soudce Ontarijského odvolacího soudu. V úvodní kapitole se vymezují proti v současnosti převládajícím přístupům zaměřeným na roli soudů a spojením se čtyřmi tezemi, jež ve svém důsledku vedou k poněkud paradoxnímu závěru, že pokud legislativa (ve smyslu zákonodárného orgánu) porušuje lidská práva, je to přesně to, co od ní očekáváme. Neboli místo toho, abychom – jak tomu bylo ještě v nedávné minulosti – zkoumali a snažili se podporovat přínosy legislativy k ochraně lidských práv, došlo ke generalizaci legislativních patologií. Hlavní funkcí zákonodárných orgánů (legislativy) totiž není pouhá agregace preferencí či maximalizace celkového užitku, nýbrž o důvody opřená deliberace, jak přispívat k obecnému dobru, chápanému jako „soubor podmínek, které umožňují každému členovi společenství realizovat své představy o spokojeném životě, jak individuálně, tak společně s ostatními.“ (str. 6), mj. odůvodněnými změnami práva.

Proti další v současnosti převažující tezi, že legislativy jsou majoritární instituce, a proto nezpůsobilé chránit individuální práva, autoři argumentují skutečností, že ve fungujících demokraciích neexistuje nic takového jako neměnná, unifikovaná většina. I když jsou zákony přijímány většinovým hlasováním, každý ze zástupců lidu hlasující pro určitý legislativní návrh má pro jeho společenskou potřebnost nějaké zdůvodnění, k němuž dlouhodobě patří i ochrana lidských práv jednotlivců a menšin.

Zajímavé je i tvrzení autorů, že současná judikatura Evropského soudu pro lidská práva, jakož i mnohých dalších evropských a commonwealthských soudů přispívá ke vnímání legislativ, jako těch, jejichž role je zasahovat do lidských práv, protože je to nezbytné v demokratické společnosti. Proti tomu přicházejí s vlastním zdůvodněním, že rolí legislativy je specifikace širokých, na výsledek zaměřených standardů lidských práv do relativně precizních normativních požadavků spojených s lidskými právy, neboli svoboda projevu je specifikována ve vztahu k právům duševního vlastnictví, pomluvě, utajovaným informacím a podobně, nikoli jimi „omezována“.

Konkrétní podoba této specifikace je současně předmětem odůvodněné deliberace v zákonodárných orgánech o tom, co nejlépe odpovídá konkrétním podmínkám daného politického společenství, případně zda je potřeba přizpůsobit zákony společenským změnám, protože součástí obecného dobra není jen svoboda projevu, ale i ochrana dobré pověsti či rozvoj umění a věd a další.

Lidská práva tak nejsou podle autorů závislá na váze či důležitosti dotčených zájmů, jež jsou poměřovány s jinými subjektivními či veřejnými zájmy, což je teze, která soudům umožnila expandovat soudní rozhodování do široké oblasti otázek. Lidská práva jsou víc než jen subjektivní zájmy. Argumentace lidskými právy má proto být spojená s tím, jak nejlépe vyjádřit tyto otevřeně formulované (nedostatečně specifikované) standardy v pozitivním právu konkrétní společnosti.

Pozitivní právo tvořené legislativními orgány má ve srovnání se soudním rozhodováním navíc jedinečnou schopnost řešit tzv. koordinační problémy, neboli otázky, jak mohou jednotlivci koordinovat svou činnost pro dosažení společného dobra. Proto když nechápeme právo lidských práv úzce jako nástroj pro soudní přezkum zákonů, můžeme třeba vidět, že legislativy přispívají k ochraně práva na život v seizmicky aktivních oblastech vydáváním podrobných stavebních předpisů, což se projeví v počtu zachráněných životů ve srovnání s jinými zeměmi, které podobné předpisy nemají a jsou zasaženy mnohem slabším zemětřesením (autoři v předmluvě zmiňují, jak v rámci pracích na knize tuto situaci osobně zažili).

Jednotlivé kapitoly v knize následně prohlubují nastíněnou argumentaci z hlediska teorií lidských práv, koncepce pozitivního práva, institucionálních aspektů a vztahu lidských práva legislativně zakotvených práv. Mezitímní závěry jsou následně konfrontovány s teorií a praxí soudního přezkumu právních předpisů. Kniha tak představuje podnětnou výzvu nejen pro právní teoretiky a filosofy, ale i pro legislativce, soudce a obecně praktiky se zájmem o lidská práva, k novému promýšlení nastavení rolí zákonodárných orgánů a soudů při dosahování společného cíle: ochrany lidských práv.

Autorka článku: Jana Ondřejková