Úprava restitucí nemovitostí byla Ústavním soudem již několikrát přezkoumávána. Nález ze dne 19. června 2018, sp. zn. Pl. ÚS 35/17, se týkal novely zákona o půdě (Zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů), která vylučovala možnost, aby oprávněné osoby získaly za účelem uspokojení restitučních nároků převodem jiný pozemek ve vlastnictví státu. Namísto toho měly tyto osoby od 1.7.2018 získat finanční náhradu za pozemek, který nemohl být vydán v restituci.

Klíčovu otázkou, kterou Ústavní soud řešil, byla otázka legitimity a proporcionality takto zvolené úpravy. Úprava vyvolává celu řadu dalších otázek, které se na omezeném místě nemohu věnovat – například problém retroaktivity související i s přechodnými ustanoveními, otázky ochrany legitimního očekávání, rovnosti anebo adekvátní náhrady.

Ústavní soud se v úvodu argumentace, ještě před provedením samotného testu proporcionality, pouští do problematiky skutkové, konkrétně otázky, zda existuje dostatek pozemků ve vlastnictví státu, jež mohou být použity jako náhradní pozemky pro účely restituce (část VIII.a). Tuto problematiku soud řeší i přesto, že neprovádí žádné dokazování (odst. 65 odůvodnění rozhodnutí). Vychází však z toho, že tvrzení navrhovatelky vláda nijak neoponovala.

Ústavní soud přijímá za skutečnost, že stát hospodaří s přibližně 130 tisíci hektary zemědělských pozemků, přičemž k uspokojení restitučních nároků by mělo stačit zhruba 10 tisíc hektarů. Stát podle Ústavního soudu nevyargumentoval, proč část pozemků ve svém vlastnictví nemůže použít pro účely restituce. Následovala kritika státu za liknavost při uspokojování nároků oprávněných osob, což není možné řešit podle Ústavního soudu tím, že nadále bude zamezena možnost získat

v restituci náhradní pozemek. Rovněž stanovení lhůty zakládající tzv. druhou restituční tečku, nese podle Ústavního soudu rysy svévole, protože  zákonodárce se vůbec nezabýval otázkou, jaký bude stav řešení nároků oprávněných osob (odst. 70). Na základě výše uvedených úvah soud v rámci posuzování legitimity a proporcionality dané právní úpravy konstatoval, že úprava nesleduje legitimní cíl, protože stát nepředložil žádné důkazy o tom, že není možné poskytnout oprávněným osobám náhradní pozemky.

Tímto označil předmětnou úpravu za protiústavní, jako obiter dictum pak poukázal na to, že „že i při indikaci legitimního sledovaného cíle by napadená právní úprava nesplňovala kritérium šetrnosti (potřebnosti), případně by byl namístě závěr o nepřiměřenosti (v užším slova smyslu) zvoleného opatření. … Ústavní soud neztrácí ze zřetele, že Státní pozemkový úřad (SPÚ) – nebude-li k takovému postupu „přinucen” konkrétním vykonatelným soudním rozhodnutím – patrně bude mít při stávajícím znění § 28a zákona o půdě stále za to, že není oprávněn oprávněným osobám „dobrovolně” poskytovat adekvátní finanční náhradu. Jakkoli je takový výklad SPÚ ústavněprávně neudržitelný, nelze přehlížet, že právě ustálená praxe SPÚ představuje jedno z klíčových kritérií ústavněprávního přezkumu tzv. restituční tečky.”

Nález poměrně značně zúžil prostor pro zákonodárce, jakým způsobem řešit otázky restituce pozemků. Přestože v závěru Ústavní soud tvrdí, že nemá v úmyslu „jednou provždy” vyloučit restituční tečku (odst. 78), soubor podmínek, které zákonodárci stanovil, se jeví jako velmi obtížně splnitelný. Ochrana individuálních práv musí být vyvažována s ochranou veřejných zájmů, přičemž Ústavní soud musí hledat mezi těmito právy a zájmy rovnováhu.

Pokud zákonodárce pochybí a omezí individuální práva příliš ve prospěch veřejných zájmů, je právě účelem aplikace testu proporcionality „vrátit” se k rovnovážnému stavu, což mimo jiné znamená, neomezovat soudním rozhodnutím zcela možnost přijetí zákona zohledňujícího kolidující veřejné zájmy.

Autor článku: Pavel Ondřejek