Zrušeny byly jednak úpravy tzv. standardní a nadstandardní varianty zdravotní péče, dále regulační poplatek za poskytování lůžkové péče a konečně sankcionování poskytovatelů zdravotních služeb za porušování některých povinností ze strany zdravotních pojišťoven.

Nosným důvodem první části nálezu, která se týká variant zdravotní péče, se stala povinnost stanovit podmínky poskytování zdravotní péče zákonem, nikoliv podzákonným předpisem, jakým je vyhláška Ministerstva zdravotnictví. Ústavní soud tak nepřisvědčil argumentům navrhovatelů, kteří a priori odmítli rozdělování zdravotní péče na standardní a nadstandardní jako diskriminační úpravu.

Přestože však Ústavní soud v nálezu prohlásil, že rozdělení zdravotní péče na bezplatnou
a zpoplatněnou není principiálně protiústavní, v části odůvodnění naznačil, že je nutno při tomto rozdělení brát v úvahu skutečnost, že pacienti jsou slabší stranou při sjednávání podmínek léčebného postupu, či že ošetřující lékař musí mít vždy možnost zvolit v zájmu ochrany života a zdraví pacienta a s ohledem na individuální podmínky vhodný léčebný postup, a to i kdyby byl ekonomicky náročnější. Takový postup pak musí být plně hrazen z veřejného zdravotního pojištění (odst. 42 odůvodnění nálezu). 

Pokud jde o zvýšení regulačního poplatku za pobyt na lůžku, zajímavostí je již odůvodnění přípustnosti projednávání tohoto bodu. Před pěti lety totiž Ústavní soud zamítl návrh na zrušení tehdy šedesátikorunového poplatku, který podle něj obstojí v soudem aplikovaném testu racionality (nález Ústavního soudu ze dne 20.5.2008, sp. zn. Pl. ÚS 1/08). Nynější úprava zvyšující poplatek o 2/3 vytváří podle soudu novou situaci, která vyžaduje opětovný přezkum.

Důvodem zrušení úpravy tohoto regulačního poplatku byla podle Ústavního soudu nediferencovanost při jeho ukládání, když poplatek je vybírán například i za poskytování lékařské péče na jednotce intenzivní péče (což je podle Ústavního soudu v rozporu s čl. 31 Listiny základních práv a svobod). K této části odůvodnění je třeba konstatovat, že se Ústavní soud nevypořádat zejména s otázkou, proč v předchozím nálezu z května 2008 analogickou úpravu z téhož důvodu rovněž nezrušil.

Dalším důvodem zrušení regulačního poplatku bylo plošné ukládání tohoto poplatku (neexistuje časové omezení poplatku, měsíčně tak lze platit až 3.100,- Kč, od tohoto poplatku nejsou osvobozeny děti, zdravotně postižení nebo sociálně ohrožené osoby). Odlišujícím faktorem oproti situaci z roku 2008 je zejména dvoutřetinové navýšení poplatku, které ve svém důsledku může vyvolat „finančně neúnosnou situaci“ u některých výše zmíněných kategorií pacientů (odst. 58 odůvodnění nálezu).

Poslední část nálezu se týká sankcionování poskytovatelů zdravotních služeb ze strany zdravotních pojišťoven. Ústavní soud k problematice zaujal odlišný pohled než v roce 2008, Otázkou opět zůstává, zda bylo jediným důvodem razantní navýšení maximální peněžité pokuty pro poskytovatele zdravotních služeb z 50.000,- Kč na 1,000.000,- Kč.

Ústavní soud se v komentovaném nálezu blíže zaměřil na povahu právního vztahu mezi poskytovateli zdravotních služeb a zdravotními pojišťovnami. Tento vztah je zásadně soukromoprávním, v určitých právních vztazích však zdravotní pojišťovny mohou vystupovat jako nepřímí vykonavatelé veřejné správy. Sankční oprávnění zdravotních pojišťoven však není podle Ústavního soudu vyvážené jakoukoliv možností ze strany poskytovatele zdravotních služeb vůči zdravotní pojišťovně.

Takováto nerovnost je z pohledu Ústavního soudu ústavně nepřijatelná. Je otázkou, zda v budoucí judikatuře zaujme Ústavní soud stejný pohled na limity přenosu veřejných pravomocí na soukromé subjekty i mimo oblast poskytování zdravotní péče.

Autor článku: Pavel Ondřejek