Ústavní soud v nedávné době rozhodl¹ o ústavní stížnosti cizince proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, rozsudku Krajského soudu v Praze a rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci mezinárodní ochrany.

Správní soudy ve svých rozhodnutích řešily otázku vztahu § 75 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.),²  podle kterého soud při svém rozhodování vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, podle nějž členské státy zajistí, aby účinný opravný prostředek v řízení o mezinárodní ochraně obsahoval úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany, a to alespoň v řízeních o opravném prostředku u soudu prvního stupně.

Správní soudy dospěly v uvedené věci k závěru, že i za přímé aplikace čl. 46 odst. 3 citované směrnice ve vztahu k možnosti uplatňovat nové skutečnosti platí, že lze vznášet pouze takové, které žadatel o udělení mezinárodní ochrany nemohl uvést již v řízení před Ministerstvem vnitra bez vlastního zavinění.

Nepřihlédly přitom ke skutečnostem, které stěžovatel uvedl až v řízení před krajským soudem. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení ústavně zaručených práv na život, na ochranu před mučením a jiným špatným zacházením, práva na azyl a práva na soudní ochranu a odkázal přitom na čl. 6, čl. 7 odst. 1, čl. 36 a čl. 43 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina”).

Ústavní soud se nejprve zabýval obecně obsahem čl. 43 Listiny, který vyložil rovněž ve spojení s čl. 36 odst. 2 Listiny. Poukázal na dosavadní vývoj interpretace čl. 43 Listiny Ústavním soudem a shrnul závěry své judikatury k tomuto ustanovení. Zohlednil přitom rovněž judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora EU k právu na účinný prostředek ochrany v obdobných věcech.

V obecné rovině dospěl Ústavní soud k závěru, že z čl. 43 Listiny „plynou určité procesní závazky, kterých se může jednotlivec dovolávat i formou ústavní stížnosti”³  a že čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst.2 a čl. 43 Listiny „vyžadují, aby opravný prostředek proti zamítnutí žádosti o azyl byl účinný, což za určitých okolností vyžaduje připuštění předkládání nových azylových důvodů ve fázi řízení před správním soudem prvního stupně”.⁴

Podle Ústavního soudu nelze § 75 odst.1 s. ř. s. „vykládat způsobem, že v řízení o mezinárodní ochraně lze před soudem vznášet nové důvody výlučně, pouze pokud je žadatel o mezinárodní ochranu nemohl uvést již v řízení před správním orgánem bez vlastního zavinění”.⁵

Existuje totiž „řada dalších ospravedlnitelných důvodů, proč žadatel o azyl nesdělí všechny relevantní důvody pro udělení azylu již před ministerstvem jako orgánem prvního stupně [a] je nutno zohlednit povahu těchto nových skutečností a situaci konkrétního žadatele”.⁶

Ústavní soud následně rovněž příkladmo uvedl několik těchto „ospravedlnitelných důvodů”: „dotazování při osobním pohovoru se této skutečnosti netýkalo a konkrétní informaci nezjistilo; osobní pohovor nebyl proveden; žadatel nemusel pochopit relevanci některých skutečností pro žádost o mezinárodní ochranu; trauma, stud nebo jiné zábrany mohly zabránit úplnému ústnímu svědectví při osobním pohovoru (zejména v případě těch, kteří přežili mučení, sexuální násilí či pronásledování z důvodu sexuality); pohlaví tazatele nebo tlumočníka mohlo být pro žadatele zábranou”.⁷

Aplikujíce uvedené obecné principy na případ stěžovatele Ústavní soud⁸  poukázal na skutečnost, že v řízení před Ministerstvem vnitra stěžovatel absolvoval dva osobní pohovory, při nichž byl zastoupen advokátem, že se jednalo o řízení již o jeho třetí žádosti o mezinárodní ochranu na území EU, že nepochází z kulturně nijak zvlášť vzdálené země nebo že na území členských států EU žije s přestávkami již od roku 2003. 

Podle Ústavního soudu tak měl stěžovatel dostatečnou možnost již ve správním řízení uvést všechny relevantní okolnosti. Ústavní soud nepředpokládal, že by stěžovatel v průběhu správního řízení nevěděl, které skutečnosti jsou relevantní nebo že by jejich nesdělení bylo důsledkem šoku či zmatenosti stěžovatele. Podle Ústavního soudu byl stěžovatel s problematikou mezinárodní ochrany obeznámen mnohem podrobněji oproti „prvotním žadatelům” a ani důvody  stěžovatelem uváděné teprve v řízení před krajským soudem (ke kterým tedy nebylo v soudním řízení správním přihlédnuto) nepředstavovaly zvlášť citlivé oblasti.

Ústavní soud tak neshledal žádné důvody, které by mohly ospravedlnit skutečnost, že stěžovatel předmětné skutečnosti neuvedl již v řízením před Ministerstvem vnitra. Ústavní stížnost byla Ústavním soudem zamítnuta. Otázka obsahu ústavního práva azylu podle čl. 43 Listiny a jeho povahy vyvolává v teorii, ale i ve správní a soudní praxi kontinuální spor a tato otázka není řešena jednoznačně.⁹

Ústavní soud komentovaným nálezem zasadil další „střípek” do této pomyslné pestré mozaiky.¹⁰ 

V komentovaném nálezu Ústavní soud rozvádí již dříve dovozené procesní závazky vyplývající z čl. 43 Listiny ve spojení s čl. 36 Listiny. Cizinec tvrdící, že je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, tak nemá pouze právo požádat o udělení azylu a právo vyčkat do doby pravomocného skončení řízení, včetně případného soudního přezkumu.¹¹  

Ústavní soud zde klade důraz na to, že takový soudní přezkum musí být rovněž efektivní (účinný). Z toho mimo jiné vyplývá, že posouzení žalob ve věcech mezinárodní ochrany správními soudy musí být „důkladné a pečlivé” s tím, že „[ú]činnost takového prostředku a obecně efektivita práva na azyl v praxi si za určitých okolností vyžadují připuštění předkládání nových azylových důvodů ve fázi řízení před správním soudem prvního stupně“.¹²  

Komentovaný nález Ústavního soudu potvrzuje, že význam čl. 43 Listiny je postupně odhalován, avšak nebyl prozatím odkryt zcela.¹³  Ústavní soud v něm více „poodhalil” procesní stránku uvedeného ustanovení. Zjevně však není vyloučen další judikatorní vývoj stran interpretace čl. 43 Listiny.  To ostatně nepřímo naznačil sám Ústavní soud, když uvedl, že „nemusí v rámci této ústavní stížnosti rozhodnout, zda z čl. 43 Listiny vyplývá i hmotné subjektivní právo na udělení azylu”.¹⁴

Autor článku: David Kryska

________________________________________________________________________________________________________________

¹ Nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 425/16, NALUS.

² Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů.

³ Právní věta I. komentovaného nálezu, www.usoud.cz.

⁴ Právní věta II. komentovaného nálezu, www.usoud.cz.

⁵ Ibidem.

⁶ Ibidem.

⁷ Ibidem.

⁸ Srov. odst. 37 až 40 komentovaného nálezu.

⁹ Kryska, D. Právo azylu v Listině základních práv a svobod v historické perspektivě. K poctě docenta Vladimíra Mikule. Správní právo, 2015, č. 3, s. 129 – 130; Madleňáková, L. Mezinárodní ochrana. In: Sládeček, V., Pouperová, O. a kol. Správní právo. Zvláštní část (vybrané kapitoly). 2. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 106.

¹⁰ K názorům a přístupům teorie, soudní praxe a legislativy k čl. 43 Listiny srov. Kryska, D., Janků, L. Ústavní azyl v Listině základních práv a svobod jako zdroj konfliktu. In: Filo, M. (ed.) Právo na azyl a jeho aplikácia vo verejnej správe. Zborník príspevkov z medzinárodnej konferencie. Kraków: Spolok Slovákov v Poľsku, 2015, s. 73 – 86.

¹¹ Srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 37/13 ze dne 13. 8. 2013, odst. 20.

¹² Odst. 30 komentovaného nálezu.

¹³ Kryska, D., Janků, L., op. cit., s. 84.

¹⁴ Odst. 27 komentovaného nálezu.