Na konci loňského roku se uzavřela další významná kapitola Zvláštních senátů soudů v Kambodži (ECCC), které zveřejnily odvolací rozsudek  ve vyloučené trestní věci 002/02 proti bývalé hlavě státu z období režimu Rudých Khmerů Khieu Samphanovi. Odvolací senát v převážné míře potvrdil prvoinstanční rozhodnutí z 16. listopadu 2018, jímž byl Khieu Samphan uznán vinným ze zločinů proti lidskosti, závažných porušení Ženevských úmluv a genocidy vietnamské menšiny a odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody.¹ K odvolání žalobce se však soudci neočekávaně odchýlili od právního závěru projednacího senátu, když dovodili, že oběťmi nuceného pohlavního styku, k němuž docházelo v rámci režimem organizovaných manželství, byli též kambodžští muži.²

Khieu Samphan (vpravo) před soudním senátem Zvláštních senátů soudů v Kambodži (2022)³

Sexuální násilí v období režimu Rudých Khmerů

Sexuálně a genderově motivované zločiny spáchané v období let 1975 až 1979 v tehdejší Demokratické Kampučii stály dlouhodobě mimo pozornost ECCC. Přestože populační růst patřil mezi klíčové priority vlády Rudých Khmerů, ani nucené sňatky ani znásilnění v manželství nebyly předmětem předběžného šetření, jehož závěry v roce 2007 žalobci zveřejnili.⁴ 

Absence důkazů o těchto zločinech ve vyšetřovacích spisech přitom ostře kontrastovala s množstvím záznamů dokumentujících nejen sexuální násilí páchané na ženách v detenčních zařízeních a pracovních táborech, ale též hromadné ceremonie nekonsensuálních sňatků kambodžských mužů a žen, jejichž konzumace byla represivními složkami režimu Rudých Khmerů přísně hlídána.

Navzdory problematickým počátkům vyšetřování našly nucené sňatky a zločiny s nimi spojené své místo v obžalobě podané v trestní věci 002/02, kde byly kvalifikovány jako „jiné nelidské činy“ v rámci zločinů proti lidskosti.⁵

Podle žalobců docházelo v Demokratické Kampučii k nedobrovolnému sezdávání párů, kde se budoucí manželé obvykle předem neznali, a to bez souhlasu rodiny, jak bylo v kambodžské společnosti do té doby zvykem, přičemž oddávající političtí kádři nutili manžele slibovat svou věrnost Angkaru, neboli režimu Rudých Khmerů. Během ceremonie, jež se odehrávala v rozporu s tradicemi civilním způsobem mimo náboženské prostory, byly jednotlivé páry vyzývány k naplnění svého svazku prostřednictvím pohlavního styku, jehož průběh monitorovali příslušníci režimu zpoza zdí přidělených domů po dobu několika dní.

Na základě předložených důkazů byl jakýkoliv projev odporu trestán. Přestože obžaloba byla formulována genderově neutrálně, dokazování se soustředilo zejména na ženské oběti. Jak vyplynulo z řízení před projednacím senátem, ženy čelily nátlaku jak ze strany khmerských milicionářů, tak též svých manželů, kteří je v případě odmítání pohlavního styku často ohlašovali svým nadřízeným či je sami ke styku přinutili fyzickým násilím.⁶

Ve světle důkazního materiálu projednací senát uzavřel, že kambodžské ženy zažívaly značné tělesné i duševní útrapy, které se svou povahou a závažností vyrovnají ostatním zločinům proti lidskosti.⁷ Tato právní kvalifikace byla přitom vztažena nejen na samotné nucené sňatky, ale též znásilnění v manželství. Přestože bylo nepochybné, že oba zločiny se velmi úzce dotýkaly též kambodžských mužů, projednací senát se s tímto hodnocením s odkazem na aplikovatelnou definici znásilnění v kambodžském trestním právu z období let 1975 až 1979 neztotožnil, neboť uvedený zločin předpokládal sexuální penetraci oběti.⁸

Ve světle zásady nullum crimen sine lege tak soudci vyvodili, že kambodžští muži byli v předmětném období a priori vyloučeni z okruhu obětí znásilnění, přičemž vyjádřili zároveň pochybnosti, zda dopady nuceného pohlavního styku v manželství na muže ve smyslu jejich fyzického a psychického utrpení dosahovaly stejné míry závažnosti jako v případě kambodžských žen.⁹

Sexuálně motivované zločiny proti mužům v mezinárodním trestním právu

Ačkoli byly závěry projednacího senátu ECCC ostře kritizovány, ve své podstatě se výrazně neodchylují od dosavadního přístupu mezinárodních trestních soudů a tribunálů ke stíhání sexuálního násilí páchaného na mužích. Navzdory množství důkazního materiálu, který o rozsáhlém výskytu těchto zločinů v řadě případů vypovídal, zůstalo sexuální násilí vůči mužům, včetně znásilnění, často upozaděno, v lepším případě bylo podřazeno pod jiné zločiny proti lidskosti bez sexuálního podtextu, zejména mučení či jiné nelidské činy.

Jedním z nejnovějších příkladů tohoto dvojího standardu je spor Gambie a Myanmaru před Mezinárodním soudním dvorem, kdy gambijští právní zástupci přednesli znepokojivá svědectví o sexuálním vykořisťování, mrzačení pohlavních orgánů a hromadných znásilněních žen,¹⁰ přestože totožnému utrpení byli podle zjištění vyšetřovací komise OSN vystaveni též rohingští muži a chlapci.¹¹

Přehlížení jejich újmy má přitom jak závažné právní, tak socio-kulturní důsledky, neboť mužské oběti sexuálního násilí získávají jen velmi obtížně přístup ke zdravotní a psychologické péči a v důsledku své zkušenosti bývají izolovány ve svých komunitách, kde se často setkávají s nepochopením. Na sekundární viktimizaci mužských obětí sexuálně a genderově motivovaných zločinů reagovala již v roce 2014 nová strategie¹² Úřadu žalobce Mezinárodního trestního soudu, který byl dlouhodobě kritizován za svou nečinnost při stíhání těchto zločinů. Jak ukazuje dosavadní praxe, sexuální násilí na mužích a chlapcích bylo Mezinárodním trestním soudem pravomocně odsouzeno prozatím jen v případu Ntaganda.¹³

V dubnu 2022 sice bylo zahájeno ústní jednání v trestní věci Ali Abd-Al-Rahmana, který byl obžalován mimo jiné též z perzekuce mužů a chlapců z kmene Furů z politických, etnických a genderových důvodů,¹⁴ hlavní líčení však dosud nebylo ukončeno.

Přelomové závěry odvolacího senátu ECCC

Prosincové rozhodnutí odvolacího senátu ECCC v trestní věci 002/02 lze v tomto kontextu považovat za výrazný milník v rámci trestání pachatelů sexuálního násilí proti mužům. V souladu s námitkami vznesenými žalobci se odvolací soudci ostře vymezili proti rozsudku projednacího senátu, který podle jejich názoru zcela neodůvodněně vyvodil odlišné právní závěry pro trestání nuceného pohlavního styku žen a mužů, přestože okolnosti tohoto zločinu byly pro obě pohlaví totožné.

Odvolací senát na jednu stranu souhlasil, že ve světle zákazu retroaktivity nebylo možné kvalifikovat nucený pohlavní styk mužů v manželství jako zločin proti lidskosti ve formě znásilnění.¹⁵ Zároveň však zdůraznil, že bylo na místě zabývat se závažností tohoto jednání a jeho důsledky pro mužské oběti, které pociťovaly podle jeho zjištění obdobnou újmu na svém duševním zdraví a lidské důstojnosti jako ženské oběti jiných nelidských činů.¹⁶

Rozsudek odvolacího senátu ECCC ve své podstatě zdůraznil nutnost ekvivalentní ochrany mužských obětí sexuálního násilí, z jeho odůvodnění však přesto zůstává patrný narativ, že jejich utrpení vykazuje specifika odlišná od ženských obětí, neboť kambodžští muži byli podle jeho názoru sami v postavení pachatelů, byť proti své vůli a pod pohrůžkou fyzického násilí.¹⁷

Navzdory této poznámce lze nicméně souhlasit, že uvedené rozhodnutí představuje významný přínos pro překlenutí selektivního stíhání závažných sexuálních zločinů a má potenciál též pomoci zamezit dosavadnímu upozaďování obětí sexuálního násilí z řad mužů a chlapců v řízeních před mezinárodními trestními soudy a tribunály.

Přeživší ženy-oběti sexuálního násilí Rudých Khmerů.¹⁸