Dle poslední zprávy generálního tajemníka OSN k otázkám trestu smrti předkládané každoročně Radě OSN pro lidská práva,¹  okolo 170 států trest smrti zrušilo de iure nebo de facto prostřednictvím moratoria či zastavilo jeho výkon po dobu delší než 10 let. Navzdory tomuto trendu evidovala v roce 2021 Amnesty International 39% globální nárůst výkonu trestu smrti oproti roku předchozímu, přičemž jeho největším vykonavatelem byla jednoznačně Čína.²  Tento trend se nicméně koncentroval v omezeném počtu států.

Statistické údaje Amnesty International³

Zatímco v evropském prostoru je použití trestu smrti jednoznačně považováno za rozporné s lidskými právy,⁴  zejména právem na život, v celosvětovém měřítku to takto úplně jednoznačné není. Rezoluce předkládaná k této otázce Radě pro lidská práva je tradičně přijímána hlasováním vyvolaným zastánci trestu smrti, respektive odpůrci jeho univerzálního zákazu.⁵

Z hlediska mezinárodního práva lidských práv jsou klíčovými smlouvami obsahující výslovná ustanovení o trestu smrti Mezinárodní pakt o občanských a politických právech⁶  („Pakt“) a jeho Druhý opční protokol týkající se zrušení trestu smrti⁷  („Opční protokol“). Přestože Pakt trest smrti zcela nezakazuje, stanoví velmi přísné podmínky pro jeho uložení a výkon pro ty smluvní strany, které tento trest stále uplatňují. Opční protokol, který má 90 smluvních stran,⁸  trest smrti výslovně a zcela zakazuje.⁹ Opční protokol, stejně jako Pakt, není dle výkladu v souladu s Vídeňskou úmluvou o smluvním právu možno vypovědět, takže jednou přijatý závazek zákazu trestu smrti trvá navždy.

Trest smrti je v Paktu uveden v souvislosti s právem na život (článkem 6), který stanoví meze jeho použití. Tyto jsou dále rozvedeny v Obecné poznámce č. 36 k právu na život.¹⁰  Nicméně otázky týkající se trestu smrti mohou být také relevantní ve vztahu k mučení a jinému krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení či trestání, které je nejen absolutně zakázáno Paktem, ale též obyčejovou normou ius cogens.

První vazbu mezi trestem smrti a mučením je možno spatřovat ve formách jeho výkonu. Některé z těchto forem jsou zakázány jakožto v rozporu se zákazem mučení, například ukamenování, použití neotestované smrtící látky, plynové komory, upálení, pohřbení zaživa či veřejné popravy, stejně jako jiné bolestivé a ponižující metody. Dalšími okolnostmi, za kterých by trest smrti mohl být v rozporu se zákazem mučení je například neposkytnutí včasného oznámení jednotlivcům v cele smrti o datu jejich popravy, extrémní průtahy při výkonu trestu smrti, které překračují jakoukoli přiměřenou dobu nezbytnou k vyčerpání všech opravných prostředků a zejména dlouhá doba v cele smrti, včetně samovazby. 

Taková kombinace okolností, která způsobuje vážné trauma a fyzické utrpení vězňů ve výkonu trestu smrti, je známá jako „fenomén cely smrti“ („death row phenomenon“). V případu Soering dospěl Evropský soud pro lidská práva k závěru, že vydání stěžovatele do země, kde by čelil takovýmto podmínkám, by bylo v rozporu se zákazem mučení stanoveným v Evropské úmluvě.¹¹

Ilustrační obrázek¹²

Mandatorní trest smrti může také odporovat zákazu mučení a špatného zacházení. Například Meziamerický soud pro lidská práva rozhodl, že povinný trest smrti, kdy soudci nemají možnost uvážit přitěžující nebo polehčující okolnosti s ohledem na trestný čin nebo pachatele, porušuje řádný proces a rovná se krutému zacházení.¹³ Mezinárodní právo rovněž zakazuje použití trestu smrti pro určité osoby jako jsou mladiství, těhotné ženy nebo osoby, jejichž vážná psychosociální nebo mentální postižení brání jejich účinné obhajobě. Tyto zákazy nepřipisují právu na život těchto osob jinou hodnotu, nýbrž považují uplatňování trestu smrti v takových případech za obzvláště kruté.

Složitější otázkou je, zda lze trest smrti per se považovat za formu mučení. Ve výše zmíněné Obecné poznámce se Výbor pro lidská práva přiklání k závěru, že trest smrti je za všech okolností v rozporu s článkem 7 Paktu.¹⁴ Ačkoli odkaz na podmínky pro uplatnění trestu smrti v čl. 6 odst. 2 naznačuje, že při sjednávání Paktu státy nepovažovaly trest smrti všeobecně za krutý, nelidský nebo ponižující jako takový, Výbor se domnívá, že dohody smluvních států a následná praxe zakládající takové dohody tento předpoklad změnily.

Rostoucí počet států, které jsou stranami Druhého opčního protokolu, jakož i jiných mezinárodních smluv zakazujících trest smrti, a rostoucí počet států, které  zavedly faktické moratorium na výkon trestu smrti naznačují, že mohlo být dosaženo značného pokroku směrem ke shodě mezi státy, aby byl trest smrti považován za krutou, nelidskou nebo ponižující formu trestu. Podle Výboru je takový právní vývoj v souladu s proabolicionistickým duchem Paktu, který se projevuje mimo jiné ve znění čl. 6 odst. 6 a Druhém opčním protokolu.¹⁵  

Na podporu takového výkladu je možno použít analogii se zákazem tělesných trestů. I když takovéto tresty Pakt nezakazuje, jsou dnes jednoznačně považovány za špatné zacházení v rozporu s článkem 7, jakožto kruté a odporující lidské důstojnosti.Úmluva OSN proti mučení a jinému krutému, ponižujícímu zacházení nebo trestání obsahuje v článku 1 definici mučení, z níž vylučuje „bolest nebo utrpení, které vznikají pouze v důsledku zákonných sankcí, jsou od těchto sankcí neoddělitelné nebo jsou jimi vyvolány náhodou“.¹⁶ 

Na základě této výjimky se dovozuje, že pokud je trest smrti uložen a uplatňován zákonně, neporušuje zákaz mučení dle této úmluvy. Podle bývalého Zvláštního zpravodaje k mučení Juana Mendeze by toto ustanovení mělo být správně chápáno tak, že výjimka „zákonných sankcí“ se vztahuje na sankce, které jsou zákonné podle vnitrostátního i mezinárodního práva, a že praktiky původně považované za zákonné podle vnitrostátního práva mohou stále porušovat čl. 1, pokud představují porušení mezinárodního práva v oblasti lidských práv.¹⁷

Jistě je možné se zamýšlet nad možností vznikající normy mezinárodního obyčejového práva zakazující trest smrti jako formy mučení nebo špatného zacházení. Praxi států a opinio juris lze doložit podpisem a ratifikací smluv, veřejnými prohlášeními, hlasováním a usneseními politických rozhodovacích orgánů. Konflikt mezi uplatňováním trestu smrti a zákazem mučení je nejzřetelnější v rostoucím počtu regionálních a národních rozhodnutí, které trest smrti považují za špatné zacházení nebo mučení. Například Ústavní soud Jihoafrické republiky rozhodl v případu Makwanyane a Mchunu, že trest smrti je v rozporu se zákazem krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení dle Ústavy, která trest smrti výslovně nezakazuje.¹⁸

Výbor pro lidská práva ve své Obecné poznámce č. 36 potvrzuje „ohromující trend směrem ke zrušení trestu smrti“.¹⁹  Rovněž dodává, že smluvní státy, které ještě nejsou zcela abolicionistické, by měly být „na nezvratné cestě k úplnému zruší trestu smrti v dohledné době“,²⁰  jelikož „trest smrti nelze uvést do souladu s plným respektováním práva na život a zrušení trestu smrti je žádoucí a nezbytné pro posílení lidské důstojnosti a postupný rozvoj lidských práv“.²¹

Pokud jde o zákaz mučení, je zřejmé, že je stále obtížnější trest smrti vykonat a přitom zajistit, aby současně nedošlo k jeho porušení. Také se zdá, že mezinárodní právo směřuje ke vzniku obyčejové normy, která by zakázala trest smrti jakožto formu mučení, pokud ne zcela, tak alespoň ve výše uvedených situacích a vůči některým kategoriím osob.

Autorka článku: Ivana Machoňová Schellongová

_______________________________________________________________________________________________________________________________________

¹ Question of the death penalty - Report of the Secretary-General. A/HRC/51/7, 22 June 2022. Human Rights Council. UN, 2022.
² Death Penalty 2021: Facts and Figures. Amnesty International [online]. 2022. Dostupné z: https://www.amnesty.org/en/latest/news/2022/05/death-penalty-2021-facts-and-figures/

³ Zdroj obrázku: Ibid., str. 59.
⁴ Výjimkou je Bělorusko. Úvahy o znovuzavedení trestu smrti se objevily také v Rusku poté, co bylo vyloučeno z Rady Evropy.
⁵ Question of the death penalty: Resolution adopted by the Human Rights Council on 8 October 2021. A/HRC/RES/48/9, adopted by a recorded vote (29 to 12, with 5 abstentions), 42nd meeting, 8 October 2021.
⁶  Vyhláška 120/1976 Sb.
⁷  Sdělení č. 100/2004 Sb. m. s.
⁸ Second Optional Protocol to the International Covenant on Civil and Political Rights, aiming at the abolition of the death penalty. United Nations Treaty Collection.
⁹ Jedinou výjimkou je možnost výhrady učiněné při ratifikaci nebo přístupu, která umožňuje uplatnění trestu smrti v době války na základě odsouzení za vysoce závažný trestný čin vojenské povahy spáchaný v době války.
¹⁰ General comment No. 36 on article 6: right to life. CCPR/C/GC/36, 3 September 2019. Human Rights Committee. UN, 2019.
¹¹ Soering v. Spojené království, rozsudek ze dne 7. července 1989, stížnost č. 14038/88.
¹² Zdroj obrázku:  https://www.ohchr.org/sites/default/files/styles/hero_image_1/public/2022-11/saudi-arabia-new-pr-22-nov-2022.jpg?itok=tlXVEN6K .
¹³ Hilaire v. Trinidad a Tobago, rozsudek ze dne 21. června 2002, bod 167 a 168.
¹⁴  General comment No. 36 on article 6: right to life, odst. 51.
¹⁵  Čl. 6 odst. 6 Paktu: Nic v tomto článku nelze uplatňovat, aby zdržovalo nebo bránilo zrušení trestu smrti kterýmkoli smluvním státem Paktu.
¹⁶  Vyhláška č. 143/1988 Sb.
¹⁷ MÉNDEZ, Juan E. The Death Penalty and the Absolute Prohibition of Torture and Cruel, Inhuman, and Degrading Treatment or Punishment. Human Rights Brief. 2012, 20(1), 2-6.
¹⁸  S v Makwanyane and Another (CCT3/94) [1995] ZACC 3; 1995 (6) BCLR 665; 1995 (3) SA 391; [1996] 2 CHRLD 164; 1995 (2) SACR 1 (6 June 1995).
¹⁹ General comment No. 36 on article 6: right to life, odst. 50.
²⁰  Ibid.
²¹  Ibid.