Velký senát Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP”) rozhodl ve věci Tarakhel proti Švýcarsku (rozsudek ze dne 4. 11. 2014, stížnost č. 29217/12) a zastavil přesun afghánské rodiny ze Švýcarska do Itálie, když konstatoval, že by jejich přesun byl v rozporu s čl. 3 Evropské úmluvy 
o ochraně lidských práv (dále jen „EÚLP”). Ještě než ESLP vydal ve věci Tarakhel v. Švýcarsko rozhodnutí, přitahovala tato kauza mnoho pozornosti v médiích.

Přímo se nabízela paralela s případem M.S.S. proti Belgii a Řecku z roku 2011,¹  kdy rozsudkem ESLP v této věci byly de facto zastaveny přesuny žadatelů o azyl do Řecka na základě tzv. dublinského nařízení.²

Očekávalo se, zda i v případu Tarakhel zaujme ESLP podobnou pozici a posoudí podmínky pro žadatele o azyl v Itálii jako nevyhovující. Stěžovatelé byli pan Golajan Tarakhel a jeho žena Maryam Habibi a jejich 6 nezletilých dětí, všichni afghánské národnosti.

Rodina přicestovala v červenci roku 2011 do Evropy z Iránu (kde předtím žila) přes Turecko 
a následně lodí do Itálie, kde byly jejich údaje zaneseny do systému EURODAC (stěžovatelé se prokazovali falešnými doklady) a stěžovatelé byli přemístěni do přijímacího střediska.

Odtud utekli a cestovali do Rakouska, kde byli opět registrováni v systému EURODAC a podali žádost o azyl (ta však byla zamítnuta). Rakousko vyzvalo Itálii, aby si stěžovatele převzala a Itálie tuto žádost formálně akceptovala.

Stěžovatelé však následně odcestovali do Švýcarska a v listopadu roku 2011 zde podali další žádost o azyl.  Švýcarsko požádalo Itálii o převzetí stěžovatelů a Itálie tuto žádost konkludentně přijala.

Švýcarské úřady následně rozhodly, že se nebudou dále zabývat žádostí o azyl, neboť v souladu 
s dublinským nařízením je Itálie státem příslušným k rozhodování o žádosti a nařídily přesun rodiny do Itálie.

Stěžovatelé se pokusili tento závěr zvrátit (v řádném odvolacím řízení i za použití mimořádného opravného prostředku), ale bezvýsledně.

Stěžovatelé se následně obrátili na ESLP se stížností a s žádostí o nařízení předběžného opatření, které by pozastavilo jejich deportaci do Itálie. ESLP předběžné opatření nařídil, když rozhodl, že do doby než skončí řízení před ESLP, neměla by být rodina přesunuta do Itálie.

Pan Tarakhel a jeho rodina tvrdili, že pokud by byli navráceni do Itálie, aniž by existovaly individuální záruky týkající se jejich případu, byli by vystaveni krutému a nelidskému zacházení kvůli existenci „systematických problémů” v přijímacích střediscích pro žadatele o azyl v Itálii a tím by došlo
k porušení zákazu mučení a podrobování nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu (čl.
3 EÚLP).

Dále tvrdili, že by přesunem do Itálie došlo také k porušení jejich práva na respektování soukromého a rodinného života (čl. 8 EÚLP), protože v Itálii nemají žádné vazby a nemluví italsky
a vzhledem k tomu, že Švýcarsko dle jejich názoru dostatečně nevzalo v potaz jejich situaci, tak
i k porušení práva na účinný právní prostředek nápravy (čl. 13 EÚLP). 

ESLP nahlížel na tento případ podobným přístupem jako v případu M.S.S. proti Belgii a Řecku, kde zkoumal individuální situaci žadatele ve světle obecné situace v Řecku a zkoumal tedy i v tomto případě podmínky v přijímacích zařízeních v Itálii.

Soud uvedl, že situaci v Itálii nelze v žádném případě přirovnat k situaci v Řecku v době rozhodnutí ve věci M.S.S., ale uvedl také, že žadatelé o azyl jsou zvláště znevýhodněnou a zranitelnou skupinou, která si zaslouží zvláštní ochranu.

Požadavek takové ochrany je zvláště důležitý, pokud se jedná o děti, a to i když jsou doprovázené svými rodiči. Dle ESLP existuje možnost, že žadatelům o azyl, kteří budou přesunuti do Itálie, nebude poskytnuto ubytování nebo budou ubytovaní v přeplněných zařízeních a v nezdravých či nebezpečných podmínkách.

ESLP ve svém rozhodnutí uvedl, že švýcarské úřady byly povinny vyžádat si od italské strany ujištění, že stěžovatelé budou po jejich příjezdu do Itálie přijati v zařízeních a podmínkách odpovídajících věku dětí a že rodina nebude rozdělena.

Italské úřady sice uvedly, že rodiny s dětmi jsou považovány za zvláště zranitelnou skupinu a je 
s nimi tak zacházeno, ale detailní popis podmínek, ve kterých by se rodina po příjezdu nacházela, neposkytly.

ESLP rozhodl, že bez podrobných a spolehlivých informací o konkrétním zařízení o ubytování rodiny
a o tom, zda rodina bude pohromadě, švýcarské orgány neměly dostatečné záruky, že pokud by byla rodina přesunuta do Itálie, bylo by se stěžovateli zacházeno přiměřeně věku dětí.

Pokud by švýcarské orgány poslaly pana Tarakhela a jeho rodinu zpět do Itálie, aniž by nejprve získaly individuální záruky od italských orgánů, že s nimi bude zacházeno způsobem zohledňujícím věk dětí a že rodina zůstane pohromadě, jednalo by se o porušení čl. 3 EÚLP. Porušení čl. 13 ESLP neshledal, tvrzeným porušením čl. 8 se soud nezabýval. 

Je evidentní, že závěry ESLP v případě Tarakhel proti Švýcarsku nejsou tak kategorické jako 
v případě M.S.S proti Belgii a Řecku a rozhodně nelze mluvit o konci „dublinských transferů” žadatelů o azyl do Itálie.

Nicméně je třeba poznamenat, že ESLP svým rozhodnutím vytvořil jakousi střední cestu (kdy jsou transfery do Itálie obecně možné, ale se zvláštní opatrností v určitých případech) kdy je třeba zkoumat, zda se v případě mimořádně zranitelných osob (jako jsou nezletilí žadatelé o azyl) dostane těmto osobám zacházení odpovídající jejich situaci a úřady předávajícího státu si mají za tímto účelem vyžádat odpovídající záruky.

Autorka článku: Eliška Flídrová

____________________________________________________________________________________________________________

¹ Rozsudek ESLP (velký senát), M.S.S. v Belgie a Řecko, stížnost č. 30696/09, rozsudek z 21. ledna 2011.

² Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013 (tzv. Nařízení Dublin III) určuje, který členský stát je příslušný k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu.  Dublinský systém je mj. založen i na důvěře členských států EU v to, že ostatní členské země dodržují závazky plynoucí ze společného evropského azylového systému, tj. že podmínky azylového řízení, podmínky pro ubytování žadatelů a zacházení s nimi i podmínky pro udělení ochrany jsou ve všech členských státech podobné.