Soudnímu dvoru EU bylo v předchozím období položeno soudy členských států několik předběžných otázek, jejichž podstatou byl výklad čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice.¹ Soudy členských států se Soudního dvora mimo jiné dotazovaly, zda vnitrostátní soud posuzující důvodnost potřeby mezinárodní ochrany žadatele může/musí sám meritorně rozhodnout ve věci žádosti o mezinárodní ochranu, ačkoliv z domácí právní úpravy takováto pravomoc pro soud nevyplývá.²

Z čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice plyne, že členské státy mají povinnost zajistit, aby účinný opravný prostředek obsahoval úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany, a to alespoň v řízeních o opravném prostředku u soudu prvního stupně.

Naznačený problém Soudní dvůr vyřešil v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, Alheto, C- 585/16. V něm na jednu z položených předběžných otázek odpověděl v tom smyslu, že čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice „nezavádí společné procesní normy, pokud jde o příslušnost k přijetí nového rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu po zrušení původního rozhodnutí o této žádosti soudem rozhodujícím o opravném prostředku”.

Argumentace Soudního dvora:

Soudní dvůr předně upozornil na to, že čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice „se vztahuje pouze na ‚posouzení’ opravného prostředku, a netýká se tedy toho, co bude následovat po případném zrušení rozhodnutí, jež je předmětem opravného prostředku” (bod 145).

Podle Soudního dvora EU nebylo úmyslem unijního normotvůrce „zavést žádné společné pravidlo”, podle kterého by orgán příslušný k posuzování žádostí o mezinárodní ochranu a příslušný k přijímání rozhodnutí v prvním stupni, měl pozbýt příslušnosti po zrušení jeho rozhodnutí soudem v řízení o opravném prostředku.

Podle Soudního dvora je pouze na členských státech, zda „stanoví, že věc musí být po takovém zrušení vrácena tomuto orgánu, aby přijal nové rozhodnutí” (bod 146).

Podle Soudního dvora by však čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice byl „zbaven jakéhokoliv užitečného účinku”, pokud by orgán příslušný k posuzování žádostí o mezinárodní ochranu a příslušný k přijímání rozhodnutí v prvním stupni po úplném  a ex nunc posouzení potřeby mezinárodní ochrany soudem mohl rozhodnout v rozporu s tímto posouzením, anebo mohl „nechat uplynout značně dlouhou dobu, která může zvýšit riziko, že nastanou skutečnosti, které vyžadují nové, aktualizované posouzení” (bod 147).

Na jednu stranu tak podle Soudního dvora není účelem procedurální směrnice „zavést společnou normu, pokud jde o pravomoc přijmout nové rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu po zrušení původního rozhodnutí”, na druhou stranu musí členské státy upravit vnitrostátní právo tak, aby po zrušení původního rozhodnutí a vrácení věci orgánu příslušnému k posuzování žádostí o mezinárodní ochranu a příslušnému k přijímání rozhodnutí v prvním stupni „bylo nové rozhodnutí přijato v krátké lhůtě a bylo v souladu s posouzením obsaženým ve zrušujícím rozsudku”.

Toto podle Soudního dvora vyplývá z cíle procedurální směrnice zajistit co nejrychlejší vyřizování žádostí o mezinárodní ochranu, z povinnosti zajistit užitečný účinek čl. 46 odst. 3 a z potřeby zajistit účinnost opravného prostředku vyplývající z čl. 47 Listiny základních práv EU (bod 148).

Závěr:

Soudní dvůr tak ve věci Alheto potvrdil, i v naší teorii vyslovený názor, že z čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice nevyplývá požadavek, aby přezkumný orgán (soud nebo tribunál) měl mít možnost mezinárodní ochranu udělit.³

Nenaplnily se tedy obavy, jaký vliv by měla opačná odpověď na český model správního soudnictví, který je v případě žaloby proti rozhodnutí správního orgánu založen zásadně na kasačním rozhodování.⁴

Jedná se však také o výzvu pro českého zákonodárce a dotčené Ministerstvo vnitra, aby vnitrostátní právní úprava a správní praxe požadavkům čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice v intencích výše uvedeného právního názoru Soudního dvora odpovídaly.

Autor článku:     David Kryska
 

________________________________________________________________________________________________________________________________

¹ Jedná se o tzv. novou / přepracovanou procedurální směrnici – směrnice EP a Rady 2013/32/EU z 26. 6. 2013, o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany.

² Srov. např. KRYSKA, David. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci soudního přezkumu rozhodnutí o mezinárodní ochraně. Bulletin Výzkumného centra pro lidská práva UNCE, 2017, č. 1-2, s. 3-5.

³ Srov. LUPAČOVÁ, Hana. Posouzení potřeby mezinárodní ochrany ex nunc v přepracované procedurální směrnici. Inspirace francouzským azylovým soudem (Cour nationale de droit d´asile). In: JÍLEK, Dalibor; POŘÍZEK, Pavel (eds.). Aktuální právní problémy azylového a cizineckého práva. Brno
– Praha: Kancelář veřejného ochránce práv – Wolters Kluwer, 2016, s. 290-291.

⁴ Srov. např. KRYSKA, David. Zagadnienie reformacji decyzji przez sąd administracyjny w przedmiocie udzielenia ochrony międzynarodowej w świetle pytania prejudycjalnego słowackiego Sądu Najwyższego. Acta Universitatis Wratislaviensis. Prawo. 2018, č. 327.