Probíhající ozbrojený konflikt mezi Ruskou federací a Ukrajinou se za krátkou dobu stal předmětem řady řízení vedených u různých mezinárodních judiciálních mechanismů. Vzhledem k výrazným negativním ekonomickým dopadům tohoto konfliktu, jež dále prohlubují uvalené jednostranné sankce, lze důvodně očekávat též nárůst počtu žalob podávaných zahraničními investory proti Ruské federaci za škody způsobené ruskou agresí a navazujícími odvetnými opatřeními.

Ačkoli Ruská federace nepatří mezi nejaktivnější hráče na poli mezinárodně právní ochrany přímých zahraničních investic, v současnosti je stále vázána více než 60 dvoustrannými či vícestrannými dohodami o ochraně investic, jež umožňují zahraničním investorům přístup k mezinárodnímu rozhodčímu řízení vedenému u vybraných institucí nebo v ad hoc podobě.¹ 

Tyto dohody zavazují smluvní strany k poskytnutí hmotněprávních standardů ochrany, mezi něž typicky patří povinnost spravedlivého a rovnocenného zacházení, zákaz přímého a nepřímého vyvlastnění bez dodržení přísných podmínek, zákaz diskriminace či povinnost zajistit plnou ochranu a bezpečnost.

Cizí státní příslušníci, kteří investovali svůj kapitál na území Ruské federace a jejichž investice splňují jurisdikční kritéria určená v příslušné mezinárodní dohodě, mohou formulovat své žalobní nároky ve dvou formách. Zaprvé, krátce po zahájení ruské invaze přijala Evropská unie spolu s dalšími státy sérii sankcí blokujících zejména ruský finanční a energetický sektor, obchod s technologiemi, zbožím dvojího užití a vybranými surovinami a veškeré transakce s ruskou centrální bankou stejně jako státem vlastněnými společnostmi.² 

Uvedená protiopatření přitom nezasáhla pouze ruské hospodářství, ale nepřímo i zahraniční investory, kteří v Ruské federaci podnikají, neboť ztratili přístup k bezhotovostním platebním převodům, bez nichž je obtížné dosáhnout úhrady svých pohledávek, či dodávkám nezbytných materiálů pro další výrobu.

Přestože příčinu těchto překážek je třeba v první řadě hledat v účincích sankcí uvalených státy podporujícími ukrajinskou vládu, dosavadní rozhodovací praxe arbitrážních tribunálů napovídá, že i v tomto případě by Ruská federace mohla být odpovědná za porušení svých mezinárodně právních závazků. Příkladem je nález z roku 2018 vydaný ve sporu mezi Libyí a tureckou společností Öztaş Construction,³  která se zavázala vybudovat a spravovat v zemi systém dodávek pitné vody, avšak v důsledku vnitrostátního povstání proti režimu Muammara Kaddáfího byla předmětná smlouva vypovězena, přičemž libyjská protistrana odmítla uhradit sjednanou náhradu ve výši 2,8 milionu USD. 

Rozhodčí tribunál se v této souvislosti zabýval otázkou, zda Libye zajistila tureckému investorovi stabilní a předvídatelné právní a podnikatelské prostředí, přičemž dospěl k závěru, že libyjská vláda nemohla nést žádnou mezinárodně právní odpovědnost za škody způsobené v důsledku vnitrostátního ozbrojeného konfliktu, který sama přímo nezpůsobila. Vzhledem k tomu, že Ruská federace se svým ozbrojeným útokem dopustila vůči Ukrajině aktu agrese porušujícího zákaz použití síly ve smyslu čl. 2 odst. 4 Charty OSN,⁴  obdobná argumentace by nemohla v jejím případě obstát.

Druhý typ nároků, které by zahraniční investoři mohli proti Ruské federaci vznést, souvisí s protiopatřeními, jež byla přijata samotnou ruskou vládou v reakci na uvalené sankce. Mezi patrně nejvýraznější zásahy do vlastnických práv patří v tomto ohledu návrh zákona umožňující znárodnění majetku fyzických a právnických osob ze seznamu nepřátelských států bez možnosti získání náhrady.

V situaci, kdy by se ruské vládě nepodařilo v arbitrážním řízení prokázat, že vyvlastnění splňovalo kritéria stanovená ve dvoustranných dohodách o ochraně investic, lze očekávat, že by svou procesní obranu soustředila na okolnosti vylučující protiprávnost, které byly kodifikovány Komisí pro mezinárodní právo v jejím Návrhu článků o odpovědnosti států za mezinárodně protiprávní chování.⁵

Přestože by sankce proti Ruské federaci bylo možné na první pohled charakterizovat jako vyšší moc (force majeure), případně její odvetné kroky vykládat jako jednání v krajní nouzi (necessity), odborníci se shodují, že Ruská federace by vzhledem k rozpoutání ozbrojeného konfliktu svým útokem proti Ukrajině nebyla schopná předložit dostatečné důkazy pro to, aby její argumentace okolnostmi vylučujícími protiprávnost byla úspěšná.

Navzdory predikcím je však nepochybné, že spory zabývající se ruskou agresí vůči Ukrajině přinesou řadu komplexních právních otázek a při jejich rozhodování může dojít potenciálně též k významnému posunu ve způsobu vnímání ochrany investic zahraničních investorů v rámci ozbrojených konfliktů.

Autorka článku:  Nikola Kurková Klímová

_______________________________________________________________________________________________________________________________________
¹ UNCTAD Investment Policy Hub, International Investment Agreement Navigator: Russian Federation, dostupné na: <https://investmentpolicy.unctad.org/international-investment-agreements/countries/175/russian-federation>.

2 Rada Evropské unie, Timeline – EU restrictive measures against Russia over Ukraine, dostupné na: <https://www. consilium.europa.eu/en/policies/sanctions/restrictive-measures-against-russia-over-ukraine/history-restrictive-measures-against-russia-over-ukraine/>.

³ Öztaş Construction, Construction Materials Trading Inc. proti Libyi, rozhodčí řízení Mezinárodní obchodní komory v Paříži č. 21603/ZF/AYZ, nález ze dne 14. 6. 2018.

⁴ Charta Organizace spojených národů, podepsána dne 26. 6. 1945, vstup v účinnost dne 24. 10. 1945, 1 UNTS XVI.

⁵ Komise OSN pro mezinárodní právo, Návrh článků o odpovědnosti států za mezinárodně protiprávní chování, listopad 2001, příloha č. 10 (A/56/10), kap. IV.E.1.