Dne 29. ledna 2013 vynesl Evropský soud pro lidská práva rozsudek, ve kterém označil umísťování maďarských romských dětí do zvláštních škol za diskriminační. Navázal tak na svoji předchozí judikaturu k problematice diskriminace romských dětí, zejména na rozsudek D.H.
a ostatní proti ČR (stížnost č. 57325/00, 13.11.2007), a dále také na rozsudky Sampanis a ostatní proti Řecku (stížnost č. 32526/05, 05.06.2008 a stížnost č. 59608/09, 11.12.2012), nebo Oršuš
a ostatní proti Chorvatsku (stížnost č. 15766/03, 16.10.2010).

Stěžovateli v případu Horváth a Kiss proti Maďarsku jsou maďarští občané István Horváth (narozen
v roce 1994) a András Kiss (narozen v roce 1992), oba romského původu. Panu Horváthovi bylo
v roce 2001 odbornou komisí diagnostikováno „lehké mentální postižení“, na základě kterého byl zařazen do zvláštní školy. V roce 2007 byla jeho situace komisí opětovně posouzena, ale navzdory dobrým prospěchovým výsledkům bylo doporučeno jeho setrvání ve zvláštní škole. Jeho rodiče na procesu posuzování zdravotního stavu nikterak neparticipovali.

Pan Kiss nastoupil školní docházku v běžné základní škole. V prvním roce docházky ale škola požádala o zhodnocení jeho zdravotního stavu odbornou komisi. Tato v roce 2000 u p. Kisse diagnostikovala, podobně jako u pana Horvátha, lehké mentální postižení. Na základě tohoto závěru byl pan Kiss přeřazen do zvláštní školy. V rámci opětovného posuzování zdravotního stavu odborná komise dospěla k stejné diagnóze.

V roce 2005 nezávislí experti prostřednictvím různých testů zjistili, že ani jeden ze stěžovatelů mentálním postižením netrpí a že můžou navštěvovat běžnou základní školu. Zároveň zdůraznili nutnost revize diagnostických metod. Kromě toho vyjádřili přesvědčení, že romské děti by dosáhli
v testech lepších výsledků, kdyby tyto testy nebyly koncipovány pro děti z etnické většiny.

Žaloba stěžovatelů před národními soudy byla v první instanci úspěšná, když soud konstatoval porušení zákazu diskriminace a práva na vzdělání. Maďarský odvolací soud a rovněž Nejvyšší soud ale žaloby zamítli, i když Nejvyšší soud ve svém rozsudku konstatoval „systematické chyby diagnostického systému vedoucí k nesprávným diagnózám“ a odpovědnost státu za vytvoření „přiměřených profesních postupů, které zohledňují zvláštní znevýhodněnou situaci romských dětí“.

Stěžovatelé se obrátili na ESLP dne 11.února 2011 a namítali, že jejich vzdělávání ve zvláštní škole představovalo diskriminaci na základě etnického původu v kontextu výkonu jejich práva na vzdělání, čímž mělo dojít k  porušení čl. 2 Protokolu č. 1 (právo na vzdělání) a čl. 14 (zákaz diskriminace).

Ve svém rozsudku, který zatím není konečný (srov. čl. 43 a 44 EÚLP), ESLP konstatoval porušení čl. 2 Protokolu č. 1 v spojení s čl. 14 EÚLP u obou stěžovatelů. Soud podotknul, že romské děti byly
v minulosti z důvodu systematicky chybného diagnostikování mentálního postižení výrazně nadměrně zastoupeny ve zvláštních školách. Maďarská vláda údaje potvrzující tento trend nijak nezpochybnila a ani nedodala data prokazující opak.

Soud proto konstatoval, že segregace romských dětí v daném případě zakládá nepřímou diskriminaci a maďarská vláda musí doložit, že takový postup neměl nepřiměřeně škodlivý dopad na stěžovatele jako příslušníky romského etnika, které tvoří obzvláště zranitelnou skupinu. ESLP připomněl, že takový nepřiměřený efekt je zjevný i v  případě, kdy nelze vyloučit podobný efekt na jinou sociálně znevýhodněnou skupinu.

Soud akceptoval argument vlády, která odůvodnila existenci zvláštních škol potřebou zařízení umožňujících poskytnutí cílené podpory dětem se zvláštními potřebami. Maďarsku se ale nepodařilo prokázat, že vytvořilo dostatečné zajištění proti chybným diagnózám a chybnému umísťování romských stěžovatelů do zvláštních škol.

Soud připomněl nejen fakt, že chybné umísťování romských dětí do zvláštních škol má v Evropě dlouhou tradici, ale připomněl také pozitivní povinnost státu zabránit opakování diskriminace nebo diskriminačních praktik maskovaných jako údajně neutrální testy.

Maďarsko v daném případě nezajistilo dostatečně zohlednění zvláštních potřeb p. Horvátha a p. Kisse jako příslušníků znevýhodněné skupiny, a to ani při zohlednění prostoru pro uvážení, který státy v oblasti vzdělávání mají. Kromě toho zařazení stěžovatelů do zvláštní školy pro ně znamenalo vzdělání podle méně náročného učebního plánu ve srovnání s běžnými školami a také izolaci od žáků ze širší populace.

V důsledku toho bylo p. Horváthovi a p. Kissovi poskytnuto vzdělání, které nenabízí potřebné garance vyplývající z pozitivního závazku státu „zvrátit dějiny rasové segregace ve zvláštních školách“. Takové vzdělání mohlo naopak ještě zhoršit jejich potíže a ohrozit další osobní rozvoj namísto toho, aby jim pomohlo integrovat se do běžné školy a rozvinout tak dovednosti, které by stěžovatelům následně ulehčili život mezi majoritní populací.

Soud tak ve světle faktů daného případu a v návaznosti na svou dřívější judikaturu nemohl než konstatovat porušení namítaných ustanovení čl. 2 Protokolu č. 1 ve spojení s čl. 14 EÚLP.

Autor článku: Martin Faix