Žaloby na ochranu proti diskriminaci jsou v současnosti, více než šest let po účinnosti zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (dále jen „antidiskriminační zákon”), stále nepříliš častým jevem. Nedávné rozhodnutí prvostupňového soudu týkající se žaloby klientky proti realitní kanceláři, která s ní odmítla jednat s odůvodněním, že majitel nechtěl svůj byt pronajmout Romům, získalo značný ohlas v médiích.¹

Bližší pohled na toto rozhodnutí ukazuje jak na dosah antidiskriminačního práva, tak
i na jeho limity; navíc rozsudek vybízí k úvahám o důsledcích uzákonění interpretačních zásad v novém občanském zákoníku, jimž dominuje zásada ústavně konformní interpretace soukromého práva.²

Skutkové okolnosti případu jsou vcelku jednoduché. V roce 2012 se Kancelář veřejného ochránce práv rozhodla prověřit diskriminační jednání realitních kanceláří při zprostředkování pronájmu bytů a za tímto účelem se dohodla na situačním testování s neziskovou organizací, jejíž zaměstnankyně vystupovala jako klientka poptávající nájemní bydlení.

V rozhovoru se zaměstnancem realitní kanceláře bylo klientce sděleno, že „majitel bytu Romy ubytovat nechce, protože s nimi má špatnou zkušenost”. Takové jednání označil soud jako přímou diskriminaci při přístupu ke zboží a službám, včetně bydlení, pokud jsou nabízeny veřejnosti nebo při jejich poskytování (§ 1 odst.1 písm. j) a § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona).

Zajímavou část rozhodnutí představuje vyrovnání se s námitkami žalované. Pokud jde o tvrzenou nepřípustnost situačního testingu jako základu antidiskriminační žaloby, odkázal litoměřický soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu,³ které tuto   praxi v antidiskriminačních sporech připouští.

K pořizování nahrávek aplikoval soud ustanovení § 88 odst. 1 občanského zákoníku, které umožňuje pořídit zvukový záznam bez souhlasu nahrávané osoby, pokud osoba použije tento záznam na ochranu svých práv, v tomto případě jej žalobkyně využila k ochraně svého práva nebýt diskriminována.⁴ 

Soud odmítl i námitku, že realitní kancelář pouze plnila přání vlastníka bytu. Soud uvádí, že „vlastnické právo jako takové není ustanovením antidiskriminačního zákona vůbec omezeno, vlastník majetku, v tomto případě bytu, se může zcela svobodně rozhodnout, komu svůj majetek pronajme a své rozhodnutí nemusí navenek žádným způsobem zdůvodňovat”.

V případě realitní kanceláře se však již jedná o poskytování služeb veřejnosti, a proto se na tuto činnost zákaz diskriminace vztahuje.

Správný postup podle soudu měl spočívat v odmítnutí spolupráce s vlastníkem, který by trval na podmínce, aby si osoby určité národnosti nemohly byt pronajmout. Tento závěr vybízí k otázce, která byla nedávno předmětem zajímavé úvahy o vztahu tržních svobod a antidiskriminačního práva a postihu sekundárních projevů diskriminace.⁵

Svými úvahami o přípustné diskriminaci samotným vlastníkem soud otevřel další množství otázek.⁶ Považuje soud za přípustné pouze to, aby vlastník své rozhodnutí o pronájmu nemovitosti učinil na základě navenek neprojeveného diskriminujícího důvodu?

Změnila by se nějak situace, kdyby vlastník zájemci důvod explicitně sdělil? Byla by jiná situace, kdyby vlastník diskriminační omezení vtělil přímo do inzerátu
v novinách? Osobně se domnívám, že pouze prvá varianta je pokryta autonomií vůle, v ostatních případech by měl převážit zákaz diskriminace (aplikovaný 
v současné době i v soukromém právu jako ústavní zásada).

Soud nakonec přiznal žalobkyni pouze právo na omluvu, nikoliv náhradu nemajetkové újmy, neboť se jednalo o situační testování a žalobkyně do něj vstupovala s vědomím, že pravděpodobně bude vystavena diskriminaci, na což měla být připravena (podmínka snížení důstojnosti ve značné míře podle § 10 odst. 2 antidiskriminačního zákona tedy nebyla splněna).

Z obdobných důvodů soud nepřiznal žalobkyni nároky na náhradu nákladů řízení, když argumentoval, že v pozadí kauzy stála snaha Kanceláře veřejného ochránce práv vytvořit precedens a přiznání jakýchkoliv peněžitých náhrad by podle rozhodnutí soudu založilo „precedens snadno zneužitelný a ve své podstatě z hlediska celé občanské společnosti i nebezpečný”. ⁷ 

Autor článku: Pavel Ondřejek

^{________________________________________________________________________________________________________________________________}

¹ Za poskytnutí rozhodnutí děkuji ing. Aleně Pernicové, ředitelce správy Okresního soudu v Litoměřicích.

² § 2 odst. 1 obč. zákoníku: (1) Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě
s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit.

³ Rozhodnutí ze dne 7.10.2009 sp. zn. 30 Cdo 4431/2007.

⁴ Jeho aplikace je možná na základě § 3030 obč. zákoníku.

⁵ SCHEU, Harald Christian: Trh a antidiskriminační právo. Nepostižitelná diskriminace jako součást tržní reality. Jurisprudence. č. 3, 2015, str. 15 – 22.

⁶ V této souvislosti musím zmínit výhody opačného postupu, tj. otázce případné diskriminace samotným vlastníkem se v rozhodnutí nevěnovat (vzhledem k tomu, že vlastník není stranou sporu). K teoretickému zdůvodnění viz též: SUNSTEIN, Cass: Foreword: Leaving Things Undecided. The Supreme Court 1995 Term. Harvard Law Review, roč. 110, 1996, s. 4 – 101.

⁷ Rozhodnutí Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 14.8.2015 sp. zn. 14 C 46/2013, str. 9.