Již v minulých číslech Bulletinu bylo pojednáno o specifických dopadech, které na ochranu lidských práv přináší pandemie Covid-19, resp. opatření v boji s tímto onemocněním.¹ Rok 2020 je mezinárodními lidskoprávními organizacemi charakterizován jako katastrofální rok pro lidská práva, jehož důsledky jsou přirovnávány k nejzávažnějším krizím v moderní době.

Pandemie změnila naše životy stejným způsobem jako 11. září a finanční krize v roce 2008, a možná ještě více.“ uvedla ve svém projevu u příležitosti výročí Všeobecné deklarace lidských práv 10. prosince 2020 Komisařka pro lidská práva Rady Evropy, Dunja Mijatović.² 

Evropská komise proti rasismu a netoleranci ve své výroční zprávě za rok 2020 poukazuje na to, že pouze málo krizí od druhé světové války - pokud vůbec nějaké -  měly tak globální dopad na lidská práva jako pandemie Covid-19 a zároveň upozorňuje, že ochrana veřejného zdraví zastiňuje další problémy lidských v práv v Evropě i na světě a některé z nich prohlubuje.³

Pandemie ovšem přichází za situace, kdy se již zhruba dvě desetiletí hovořilo o globální krizi demokracie a erozi institutů ústavních demokracií, na nichž ochrana lidských práv při své realizaci závisí. V tomto ohledu pandemie, resp. opatření v boji s ní, do velké míry nahradila migraci jako centrální téma krize liberální demokracie. Současně – ve vztahu k lidským právům – prohloubila zpochybňování samotného systému jejich ochrany a spor o jejich povahu, a ještě více ztížila možnosti dialogu mezi liberálním a konzervativním přístupem.

S odstupem více než roku od vypuknutí pandemie, lze zásadní problémy, které v oblasti lidských práv přinesla, charakterizovat ve dvou kategoriích. Jde jednak o konkrétní oblasti, v nichž se její dopad výrazně projevil na postavení obyvatelstva (či jeho určitých skupin) a na přístupu k základním právům; a jednak jde o otázky jak strukturální, tak koncepční ve vztahu k lidským právům obecně. 

Obě kategorie spolu ovšem úzce souvisí a není možné je od sebe izolovat. Uvedené problémy ovlivňuje významně také skutečnost, že přístup k určitým právům se stal podmíněný přístupem k technologickým prostředkům, především k internetu. To se týká jak možnosti komunikace, tak také klíčových práv jako je přístup ke zdravotní péči či ke vzdělání. Tento problém má však ovšem i svou druhou stránku: izolace a ztížená sociální a ekonomická situace vede k obrovskému nárůstu a vlivu nového typu dezinformátorů a konspirátorů, využívajících pandemie k podpoře svých vizí uzavřené společnosti, a ve svém důsledku popírajících lidská práva a principy liberální demokracie, a to především těch, jejichž práva byla zpochybňována již před pandemií.

Jinak řečeno: dopad pandemie se projevuje dramaticky v oblasti lidských práv jak v konkrétních oblastech, které většinou představovaly citlivá místa již před ní. Za symbolický příklad je považováno postavení starších lidí: „V mnoha našich členských státech zaplatili nejvyšší cenu, a to nejen kvůli zranitelnosti zdraví nutně spojené s věkem, ale také vzhledem k sociálnímu prostředí, ve kterém mnoho z nich žije. Ti, kteří žijí samostatně, také trpěli vzhledem k opatřením na izolaci osob, které je dále izolovaly od jejich rodin a zbytku komunity.“⁴ 

 Mezi další oblasti, které jsou považovány v době pandemie za kritické patří také postavení Romů, migrantů, zadržených osob, dětí, a současně jevy jakými je nárůst rasismu, xenofobie zahrnující slovní i fyzické útoky, a často také politickou či mediální rétoriku; odepření přístupu k základnímu zboží či službám, zneužívání pandemie k šíření konspiračních teorií o původu nemoci zahrnujících i antisemitismus. Vedle toho pandemie odhalila řadu strukturálních problémů a nerovností, a to v řadě oblastí: od přístupu ke vzdělání, zaměstnání, až po bydlení a zdravotní péči.⁵

Současně pandemie posílila spor a pochybnosti o samotné koncepci lidských práv včetně mezinárodních závazků na jejich implementaci a prohloubila již tak zřetelný rozdíl mezi přístupem k interpretaci lidských práv ze strany mezinárodních organizací a jednotlivých států. Rada Evropy v souvislosti s opatřeními přijímanými jednotlivými státy v důsledku pandemie Covid-19 poukazuje na to, že evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod umožňuje nezbytnou flexibilitu pro přizpůsobení se mimořádným událostem.

Současně varuje, že za konstelace prohlubování pochybností o lidských právech a snaze činit rychlá řešení problémů, musí být státy opatrné v tom smyslu, aby podceňováním lidských práv či obcházení norem v této oblasti, nepodporovaly oslabování ústavní demokracie. S tím souvisí i využívání institutů, které umožňují státům reagovat na výjimečné stavy.⁶   To se týká i derogační klauzule podle čl. 15 Úmluvy, kdy řada členských států Rady Evropy toto ustanovení formálně využila z důvodů ohrožení veřejného zdraví. Derogace se nejčastěji týká práva na respektování soukromého a rodinného života (čl. 8 Úmluvy), svobody shromažďovací a sdružovací (čl.11) a svobody pohybu (čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě).

Orgány Rady Evropy však důsledně upozorňují, že základní závazky států v oblasti lidských práv přesto zůstaly stejné a všechna omezení, ať už na základě derogace či nikoli, by měla vždy splňovat podmínky zákonnosti, nezbytnosti, přiměřenosti, nediskriminace, vyloučení určitých nederogovatelných práv a notifikace.⁷ 

Na závěr lze souhlasit se slovy Komisařky pro lidská práva Rady Evropy, Dunji Mijatović, že jsme na křižovatce, kdy směr, kterým se nyní rozhodneme jít, bude formovat charakter společnosti, ve které budeme žít my i další generace. Tato volba spoluurčí nejenom, zda posílíme či oslabíme své svobody, ale je zároveň významnou součástkou diskuse o moderní koncepci lidských práv, která se ocitá v ohrožení.

Autorka článku: Helena Hofmannová
 

_______________________________________________________________________________________________________________________________________

¹ Viz Pavel Šturma, Koronavirus, nouzový stav a lidská práva, Bulletin Výzkumného centra pro lidská práva 1/2020, str. 2-4; či Helena Hofmannová, Poznámky k dopadu pandemie COVID – 19 v oblasti postavení menšinových skupin a migrantů, č. 2-3/2020, str. 2-3.
² Z Projevu Komisařky pro lidská práva Rady Evropy, Dunji Mijatović dne 10. 12. 2020. Projev je dostupný na https://rm.coe.int/human-rights-rights-talk-covid-19-and-human-rights-lessons-learned-fro/1680a0a7c3
³ Výroční zpráva ECRI za období od 1. 1. – 31. 12. 2020, str. 6. Zpráva je dostupná na https://rm.coe.int/annual-report-on-ecri-s-activities-for-2020/1680a1cd59
⁴ Z projevu Komisařky pro lidská práva Rady Evropy, Dunji Mijatović dne 10. 12. 2020.
⁵ Konkrétně jsou tyto oblasti a projevy dokumentovány např. ve zprávách Evropské komise proti rasismu a netoleranci Rady Evropy. Zprávy jsou dostupné na https://www.coe.int/en/web/european-commission-against-racism-and-intolerance/resources
⁶ O nichž psal podrobněji na stránkách Bulletinu  Pavel Šturma.  Viz P. Šturma, Koronavirus, nouzový stav a lidská práva, Bulletin Výzkumného centra pro lidská práva 1/2020, str. 2-4.
⁷ Podle současných údajů derogaci ve smyslu čl. 15 Úmluvy provedlo celkem 10 států (Albánie, Arménie, Estonsko, Gruzie, Litva, Moldavská republika, Republika Severní Makedonie, Rumunsko, San Marino a Srbsko). Přehled všech notifikací o derogaci členských států Rady Evropy je dostupný na Full list (coe.int)