V průběhu roku 2014 zorganizovala občanská iniciativa Aliancia za rodinu sběr podpisů pod petici, jejímž cílem bylo vyhlásit na Slovensku referendum na podporu rodiny a tradičních hodnot.

V referendu se občané měli vyjádřit k následujícím otázkám:

1) Souhlasíte s tím, aby se manželstvím nemohlo nazývat žádné jiné soužití osob kromě svazku jednoho muže a jedné ženy?
2) Souhlasíte s tím, aby párům nebo skupinám osob stejného pohlaví nebylo umožněno osvojení (adopce) dětí a jejich následná výchova?

3) Souhlasíte s tím, aby žádnému jinému soužití osob kromě manželství nebyla přiznána zvláštní ochrana, práva a povinnosti, které jsou právními normami k 1. březnu 2014 přiznány pouze manželství a manželům (zejména uznání, registrace a evidování jako životního společenství před veřejnou autoritou, možnost osvojení dítěte druhým manželem rodiče)?

4) Souhlasíte s tím, aby školy nemohly vyžadovat účast dětí na vyučování v oblasti sexuální výchovy či eutanázie, pokud jejich rodiče nebo děti samotné nesouhlasí s obsahem vyučování?

Po kampani podpořené zejména ze strany římskokatolické a dalších církví získala Aliance pro rodinu v srpnu 2014 potřebný počet podpisů a petici za vyhlášení referenda předala prezidentu Slovenské republiky. Ten se v souladu se svými dřívějšími prohlášeními krátce nato obrátil na Ústavní soud
s žádostí o přezkum souladu jednotlivých otázek referenda týkajících se ochrany rodiny s Ústavou SR.

Sporným momentem u všech otázek bylo podle prezidenta zejména to, zda předmětem referenda nejsou základní práva a svobody (což vylučuje článek 93 odst. 3 slovenské Ústavy).

Význam rozhodnutí slovenského Ústavního soudu byl umocněn skutečností, že se jednalo o první přezkum referenda, a Ústavní soud proto přijal řadu obecnějších závěrů.

Na prvním místě jde o deklarované sebeomezení v případě přezkumu aktů přímé demokracie.

Ústavní soud přitom hodlá zkoumat, zda by v důsledku referenda došlo k omezení nebo rozšíření standardu lidských práv (odst.32 – 40 odůvodnění rozhodnutí).     

Výsledkem přezkumu Ústavním soudem bylo schválení otázek č. 1, 2 a 4. První dvě otázky nebyly soudem považovány za kontroverzní, vezmeme-li v úvahu, že se jedná o petrifikaci existujícího právního stavu a zároveň soud deklaroval vlastní zdrženlivost.

Otázka číslo 3 byla považována za protiústavní kvůli nejednoznačné formulaci umožňující dvojí výklad, čímž odporovala požadavku na právní jistotu.

Poslední otázka byla zřejmě nejkontroverznější, neboť soud musel nalézt rovnováhu mezi právem dětí na vzdělání a potenciálně kolidujícím právem rodičů zajišťovat výchovu a vzdělání ve shodě
s jejich vlastním náboženským a filozofickým přesvědčením. 

Nakonec čtvrtá otázka nebyla prohlášena za protiústavní, ovšem soud si vyhradil právo přezkoumat, zda po případném úspěchu referenda bude konkrétní navrhovaná podoba omezení práva na vzdělání obsahovat záruky objektivního, kritického a pluralitního vzdělávání v oblasti sexuální výchovy a eutanázie (odst. 101 odůvodnění rozhodnutí).

Referendum proběhlo 7. února 2015 a zúčastnilo se jej necelých 950 000 občanů; s účastí 21,41% tedy nebylo dosaženo potřebného kvóra, a tak k dosud jedinému platnému slovenskému referendu o přistoupení k EU z roku 2003 další nepřibylo.

Ukazuje se, že přísné podmínky pro úspěch referenda ovlivňují chování hlasujících.

Z údajů Statistického úřadu SR plyne, že v referendu z roku 2015 se zřejmě značná část občanů nezúčastnila, aby nepřispěli svým hlasem k překročení potřebné 50 % účasti všech oprávněných voličů (čl. 98 odst. 1 slovenské Ústavy). 

Přes neúspěch referenda považuji rozhodnutí slovenského Ústavního soudu za důležité a v zásadě
i přesvědčivě odůvodněné, přestože, jak připomínají oba disentující soudci, bylo přijato v časové tísni (čl. 125b slovenské Ústavy stanoví šedesátidenní lhůtu pro rozhodnutí).

Souhlasím s méně přísným přezkumem aktů přímé demokracie, jakkoliv Ústavní soud přebírá roli garanta, že většina občanů nerozhodne v referendu o omezení lidských práv určité skupině osob.

Slovenský Ústavní soud podle mého názoru správně hledá aktuální standard lidských práv (který se v čase mění), a to zejména v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.

Pokud jde o meritorní závěry slovenského Ústavního soudu, osobně bych přísněji hodnotil závěrečnou otázku referenda, která podle mého názoru omezuje garantované právo na vzdělání.

Autor článku: Pavel Ondřejek