PRUS, Łukasz: Ochrona uzasadnionych oczekiwań jednostki jako zasada ogólna europejskiego prawa administracyjnego. Wrocław: Wydział Prawa, Administracji i Ekonomii Uniwersytetu Wrocławskiego, 2018, 263 s., ISBN: 978-83-65431-90-5.

Vydavatelství vratislavské právnické fakulty v tomto roce vydalo monografii Dr. Ł. Pruse z téže fakulty, která je svou povahou studií z evropského správního práva a ve které se autor věnuje ochraně legitimního očekávání jako obecné zásadě evropského správního práva. Touto zásadou, která má být podle autora uplatňována v situacích, kdy orgán tvořící nebo aplikující evropské správní právo konkrétním jednáním vyvolal naděje jednotlivce na rozhodnutí, které bude v souladu s jeho předcházejícím ujištěním, se zabývá ve smyslu vertikálního vztahu správa – jednotlivec (s. 56). Struktura práce věrně sleduje účel práce a jednotlivé výzkumné otázky.

Ve druhé kapitole autor představuje axiologické základy právní ochrany legitimního očekávání. Dochází přitom k závěru (s. 100–101), že právní ochrana legitimního očekávání je jako součást hodnot právního státu nepsanou obecnou zásadou evropského správního práva a představuje společné právní dědictví členských států.

Hodnota právního státu vyžaduje, aby právo a činnost veřejné správy nevytvářely pro jednotlivce „pasti”, ale naopak právo musí být vytvářeno a aplikováno v souladu s požadavky rovnosti, hodnověrnosti, pravidelnosti a předvídatelnosti. Každý musí mít možnost předvídat právní následky svého jednání a s podobnými případy musí být zacházeno stejně.

Důležitou součástí právního státu je právní jistota, která vyžaduje jasnost a soudržnost práva. Jsou zde proto dvě stránky jedné hodnoty právního státu – právní jistota představuje stránku objektivní, ochrana legitimního očekávání stránku subjektivní. Ochrana legitimního očekávání však nevyplývá pouze z hodnot právního státu. Její základy byly dovozovány také ze zásad občanského práva.

Ve třetí kapitole se autor věnuje právní jistotě a ochraně legitimního očekávání v evropském správním právu. V jejím rámci autor koncentruje pozornost na řadu dílčích zásad. Zabývá se tak zásadou jasnosti a přesnosti norem evropského správního práva (zásadou publikace právních aktů v úředních jazycích EU; právní jistotou a problematikou neexistujících aktů; právní jistotou jako podmínkou ponechání v platnosti právních účinků zrušeného právního aktu), zásadou účinnosti a efektivity, zásadou jednoty a soudržnosti, zásadou procedurální exkluzivity nebo zákazem dvojího trestání, zásadou zákazu retroaktivity a zásadou neodvolatelnosti správních aktů nebo otázkou zavázání se správními předpisy stricto sensu a neregulativními formami činnosti.

Čtvrtá kapitola je věnována podmínkám ochrany legitimního očekávání v evropském správním právu. Autor dospívá k závěru (s. 200), že k porušení této zásady dochází při kumulativním splnění tří podmínek. Zaprvé musí existovat objektivní důvod legitimního očekávání, tedy jednání orgánu, které legitimní očekávání vyvolalo. Zadruhé osoba, které se týká, nemůže být schopna předvídat změnu přijatou unijní správou; legitimní očekávání může vzniknout pouze u uvážlivého, obezřetného a dobře informovaného subjektu práva. Zatřetí nemůže být ochrana legitimního očekávání v rozporu s veřejným zájmem.

V páté kapitole se autor zabývá právními následky porušení obecné zásady ochrany legitimního očekávání v evropském správním právu, které mohou být dvojího druhu. Na straně jedné se může jednat o ochranu kasační, která vede k navrácení do situace před změnou právního aktu, správního rozhodnutí nebo stavu v souladu s ujištěními veřejné správy. Na straně druhé půjde o ochranu kompenzační, přičemž porušením zásady ochrany legitimního očekávání může vzniknout povinnost
k náhradě škody (s. 217).

V šesté kapitole autor relativně obsáhle a podrobně shrnuje závěry, ke kterým dospěl. Za zmínku stojí například to, že podle autora ochrana legitimního očekávání představuje „příkaz optimalizace” zvláštní právní hodnoty, kterou není možné ztotožňovat s veřejným subjektivním právem. Obecné zásady právní jistoty a legitimního očekávání jsou determinovány podrobnějšími zásadami a požadavky (s. 220). Autor také uvádí, že přes svůj nestejnorodý obsah a strukturu představuje zásada ochrany legitimního očekávání samostatné kritérium soudní kontroly (s. 223).

Na samém závěru pak autor shrnuje, že axiologické základy zásady ochrany legitimního očekávání jsou silné, její obsah diferencovaný a tato zásada proniká celým systémem evropského správního práva, podmínky ochrany jsou objektivizované a porušení legitimního očekávání může představovat samostatný důvod rozhodnutí o protiprávnosti činnosti orgánů tvořících nebo aplikujících evropské správní právo (s. 230). Podle autora je velmi obtížné vyjádřit zásadu legitimního očekávání ve stručné definici.

Soustředí se spíše na její podstatné vlastnosti, přičemž essentialia negotii je podle něj dobrá víra. Autor uvádí, že obecná zásada ochrany legitimního očekávání by se měla uplatňovat v situaci, kdy orgán tvořící nebo aplikující evropské správní právo vystupuje proti tomu, co vyplývá z jeho dřívějšího postupu, ledaže veřejný zájem převáží nad ochranou zájmu individuálního (s. 231–232).

Představovaná kniha má přeshraniční dosah nejen z hlediska svého tematického zaměření. Lze ji proto doporučit všem, kdo se věnují evropskému (správnímu) právu nebo obecně principům právního státu a postavení jednotlivce v něm. Publikace je dostupná rovněž v elektronické podobě (ISBN: 978-83-65431-91-2) na: www.bibliotekacyfrowa.pl/publication/94900.

Autor článku: David Kryska