SDEU ve svém rozsudku ve věci C‑673/20 EP proti Préfet du Gers a Institut National de la Statistique and des Études Économiques ze dne 9. června 2022 potvrdil dlouho očekávaný závěr, že státní příslušníci Spojeného království ztratili po Brexitu unijní občanství. SDEU zamítl argument, že Brexit nemůže znamenat automatickou ztrátu unijního občanství a s ním spjatých práv, protože by tím došlo k diskriminaci a porušení principu právní jistoty a proporcionality.

K uvedenému závěru dospěl SDEU na základě žádosti o předběžnou otázku ze strany francouzského soudu, který se zabýval případem vyškrtnutí paní EP ze seznamu voličů a odmítnutí jejího opětovného zápisu do seznamu. Paní EP, občanka Spojeného království, která byla provdána za francouzského občana, žila ve Francii od roku 1984. Dle britského práva ztratila v důsledku svého dlouhodobého pobytu mimo území Spojeného království právo zde volit. Zároveň se paní EP nemohla zúčastnit francouzských komunálních voleb v roce 2020, neboť byla v důsledku Brexitu z volebního seznamu vyškrtnuta.

Ilustrační foto¹

SDEU zdůraznil, že dle čl. 9 SEU a čl. 21 SFEU unijní občané musí mít státní příslušnost členského státu a že unijní občanství doplňuje, ale nenahrazuje občanství členského státu. Unijní občanství je základním statusem příslušníka členského státu EU.²  Spojené království vystoupilo z EU a tím ztratilo statut členského státu. „Ztráta státní příslušnosti členského státu tedy vede k tomu, že dotyčná osoba automaticky pozbývá statusu občana Unie“, a to bez ohledu na to, zda využila své právo volně se pohybovat a pobývat na území EU před Brexitem. Jedná se o automatický důsledek „výhradně svrchovaného rozhodnutí Spojeného království vystoupit z Evropské unie“.

Členské státy EU zároveň dle SDEU nemají povinnost individuálně posuzovat důsledky ztráty unijního občanství. Tento závěr se může zdát v rozporu s dřívější judikaturou. SDEU totiž v minulosti zakotvil povinnost členského státu individuálně posoudit následky ztráty občanství členského státu v důsledku rozhodnutí orgánů členského státu v souladu s principem proporcionality.³  SDEU však upřesnil, že tento dřívější závěr lze aplikovat výlučně v případě, kdy ke ztrátě unijního občanství dochází na základě legislativního nebo individuálního opatření členského státu.

V daném případě ztráta unijního občanství je důsledkem svrchovaného rozhodnutí Spojeného království vystoupit z EU. Jako jeden z argumentů SDEU uvedl, že výklad, dle kterého by se vystoupení a dohoda o vystoupení vztahovala pouze na území Spojeného království, by vedl k diskrepanci práv mezi příslušníky Spojeného království a unijními občany. Účelem dohody o vystoupení je přitom zajistit reciproční ochranu. Reciproční ochrana po skončení přechodného období se vztahuje na v dohodě vyjmenovaná práva, mezi které právo volit nepatří.

Právo volit a být volen ve volbách do Evropského parlamentu a v obecních volbách dle čl. 20 odst. 2 a čl. 22 SFEU a čl. 39 a 40 SFEU je vázáno na unijní občanství. Členské státy po Brexitu nejsou povinny toto právo poskytovat státním příslušníkům Spojeného království, kteří jsou nyní příslušníky třetího státu. Zůstává však na členských státech a jejich vnitrostátním právu, zda právo volit udělí i cizím státním příslušníkům. Jinými slovy rozhodnutí SDEU neznamená automatickou ztrátu volebních práv. Spojené království již kupříkladu vyjednalo bilaterální dohodu o právu volit v komunálních volbách s některými členskými státy EU.⁴ 

V těchto státech volební právo ve sjednaném rozsahu zůstává zachováno pro státní příslušníky Spojeného království i po Brexitu. Pro úplnost, lze rovněž zmínit, že SDEU opětovně potvrdil platnost dohody o vystoupení. Dle SDEU nepřekročila EU pravomoci, pokud dohoda o vystoupení nezajistila právo volit v obecních volbách pro státní příslušníky Spojeného království, kteří využili práva pohybu a pobytu.

Byť závěr SDEU bylo možné s ohledem na jazykové znění Smluv a dohody o vystoupení předpokládat, rozhodnutí má svůj význam do budoucna. Rozhodnutí potvrdilo, že unijní občanství je statusem vázaným výlučně na občanství členského státu. Nejedná se o občanství, které by mohlo být na základě rozhodnutí EU individuálně uděleno nebo ztraceno. Unijní občanství lze individuálně nabýt a ztratit pouze spolu s občanstvím členského státu anebo spolu se všemi ostatními státními příslušníky spolu s přistoupením či vystoupením státu (jehož je osoba příslušníkem) z EU. Rovněž otázka postavení příslušníků Spojeného království je tímto rozhodnutím zodpovězena. Příslušníci Spojeného království se po Brexitu nemohou domáhat práv vyplývajících z unijního občanství, ať už tato práva před Brexitem využívali nebo ne.

Autorka článku:  Barbora Havlíková

_______________________________________________________________________________________________________________________________________

¹ Zdroj: https://www.eesc.europa.eu/sites/default/files/styles/large/public/resources/toolip/img/2014/05/25/elections-ec.jpg?itok=rlSY3Rdo.
² Rozsudek SDEU ve věci C‐118/20 JY proti Wiener Landesregierung ze dne 18. ledna 2022, ECLI:EU:C:2022:34, bod 38.
³ JY proti Wiener Landesregierung, bod 51; Rozsudek SDEU ve věci C-135/08 Rottman proti Freistaat Bayern ze dne 2. března 2010, ECLI:EU:C:2010:104, bod 41.
⁴ DELPERO, C. Explained: Where in Europe can non-EU foreigners vote in local elections? The Local
L: Europes new’s in English [online]. Dostupné na: https://www.thelocal.com/20220218/explained-where-in-europe-can-non-eu-foreigners-vote-in-local-elections/