Konzervativní většina soudců Nejvyššího soudu USA přijala na sklonku června 2023 velmi důležité rozhodnutí, které ovlivní pojetí diskriminace a přípustnost opatření k podpoře znevýhodněných rasových menšin (tzv. politika afirmativní akce). Nejvyšší soud v tomto případě přezkoumával pravidla pro přijetí na dvě významné americké univerzity (Harvardovu univerzitu a Univerzitu v Severní Karolíně), které v podmínkách pro přijetí zohledňovaly rasu uchazeče o studium. V případě, že se jednalo o Afroameričana anebo osobu hispánského původu, přiznávaly univerzity těmto osobám lepší postavení než všem ostatním uchazečům.

Jakkoliv se většina na Nejvyšším soudu snažila své rozhodnutí navázat na dřívější judikaturu, jedná se bez pochyby o překonání (overruling) dřívějších rozhodnutí, která politiku afirmativní akce připouštěla za určitých podmínek. V rozhodnutí jsou rozebírána nejvýznamnější rozhodnutí Nejvyššího soudu věnovaná boji proti diskriminaci, přičemž velká pozornost byla věnována především rozhodnutí Grutter,¹ kterým byla v roce 2003 potvrzena politika afirmativní akce v přijímacím řízení na univerzity.

 Nejvyšší soud USA²

Současné programy pro přijímání studentů na Harvardově univerzitě a Univerzitě v Severní Karolíně byly kritizovány proto, že zdůvodňovaly využívání kritéria rasy v přijímacím řízení prostřednictvím velmi vágních a neverifikovatelných kritérií (jakými je kvalitnější vzdělávání budoucích elit nebo poskytování lepšího vzdělávání v rozmanitém prostředí). Politika afirmativní akce vedla podle většiny soudců ke stereotypnímu uvažování o zvýhodněných uchazečích a konečně vzhledem k tomu, že přijímací řízení je „hra s nulovým součtem“, je jasné, že zvýhodnění jedné skupiny automaticky vede ke znevýhodnění jiné skupiny (v dané věci zejména studentů asijského původu, kteří z politiky afirmativní akce nemohli profitovat a jejichž počet mezi přijatými studenty dlouhodobě neodpovídal úspěšnosti studia.

Konkrétně rozhodnutí uvádí, že seřadíme-li uchazeče podle akademické excelence, ze třetího decilu bylo na Harvardovu univerzitu přijato 77% Afroameričanů, ale jen 34% uchazečů asijského původu).³ Většina soudců se také opírá o požadavek zmíněný soudkyní OʼConnorovou ve výše zmíněném případu Grutter, aby politika afirmativní akce byla dočasná⁴ – politika pro přijímací řízení na dotčených univerzitách však s dočasností afirmativní akce vůbec nepočítá. Po zdůvodnění protiústavnosti programů pro přijetí na výše uvedené univerzity předseda Nejvyššího soudu (autor většinového stanoviska) poněkud koriguje striktní závěr o absolutní nepřípustnosti kritéria rasy v přijímacím řízení.

Uvádí konkrétně: „Žádná část tohoto rozhodnutí nemůže být vykládána takovým způsobem, že by bránila univerzitám zohlednit uchazečova tvrzení o tom, jak rasa ovlivnila jeho nebo její život, ať již prostřednictvím diskriminace, inspirace nebo jinak“.⁵ Smyslem rozhodnutí je tak napevno stanovit, že paušální zohledňování rasy jsou protiústavní, na druhou stranu individuální zhodnocení konkrétní životní situace uchazeče může být nadále jedním z kritérií pro přijetí na univerzitu.

Z disentů dvou liberálních soudkyň Nejvyššího soudu, k nimž se třetí liberální soudkyně připojila, je patrné, že rozhodnutí je vnímáno jako kontroverzní. Na jednu stranu je jasné, že nerovný přístup ke vzdělání Afroameričanů nedokázala politika afirmativní akce napravit, tedy základní předpoklad v rozhodnutí Grutter, který vedl k úvaze o dočasnosti této politiky, se nenaplnil. Na druhou stranu tam, kde byla na úrovni států zakázána politika afirmativní akce, prokazatelně poklesl počet přijatých Afroameričanů a osob hispánského původu na univerzity.⁶ Spolu s touto otázkou o funkčnosti a potřebnosti politiky afirmativní akce se je ale třeba ptát, zda Nejvyšší soud je tím místem, kde by se o této politice mělo rozhodovat.

Autor článku:   Pavel Ondřejek

_______________________________________________________________________________________________________________________________________