V minulém čísle  Bulletinu VCLP  (UNCE) bylo informováno o rozhodnutí slovenského Ústavního soudu týkajícím se referenda na podporu rodiny a tradičních hodnot. Dne 25. června 2015 vydal americký Nejvyšší soud rozhodnutí, v němž konstatoval, že svoboda a právo na rovné zacházení osob stejného pohlaví jsou porušeny tím, že některé státy USA zamezují osobám stejného pohlaví uzavřít sňatek a neuznávají jejich sňatky uzavřené v jiném státě.

Jak je již v americké praxi řízení před Nejvyšším soudem zvykem, případ Obergefell byl pečlivě připraven ze strany nevládních organizací, aby poukázal na nejkřiklavější problémy, s nimiž se páry stejného pohlaví mohou v životě setkat. V řízení Nejvyšší soud spojil případy několika stěžovatelů proti orgánům států, které neuznávají manželství osob stejného pohlaví.

Hlavní kauza se týkala Jamese Obergefella, jenž se ve svém bydlišti (státu Ohio) domáhal určení, že je pozůstalým manželem po Johnu Arthurovi, s nímž uzavřel sňatek v Marylandu v době, kdy byl pan Arthur již nevyléčitelně nemocný. Jelikož stát Ohio neuznával sňatky osob stejného pohlaví, byla jeho žádost zamítnuta. Další případ se týkal zdravotních sester April de Boerové a Jayne Rowseové,
z nichž každá adoptovala dítě, avšak druhá partnerka k tomuto dítěti nemá žádný právní vztah, což působí v praxi komplikace.

Poslední případ se týkal pánů Ijpe DeKoe a Thomase Kostury, kteří uzavřeli sňatek ve státě New York, avšak jejich sňatek není v jejich bydlišti ve státě Tennessee uznán. V rozhodnutí Nejvyššího soudu se plně projevily odlišné názory „demokratických” a „republikánských” soudců, přičemž rozhodující hlas přidal (jak je tomu obvyklé v posledních rozhodnutích přijatých poměrem hlasů 5:4) soudce Anthony Kennedy, autor většinového stanoviska.

V závěru rozhodnutí je obsažena shrnující pasáž, která plně vystihuje citlivost daného případu: „Žádný svazek není tak hluboký jako manželství, ztělesňující nejvyšší ideály lásky, věrnosti, odevzdání se, oběti a rodiny. Při uzavření manželského svazku se dva lidé stanou něčím více, než byli v minulosti. Jak stěžovatelé v těchto případech demonstrují, manželství ztělesňuje lásku, která přetrvává i po smrti. Bylo by nepochopením tvrdit, že tito muži a tyto ženy znevažují ideu manželství. Jejich stížnost dokládá, že manželství respektují; respektují jej tak hluboce, že se pro sebe snaží nalézt jeho naplnění. Doufají, že nebudou žít v samotě, bez možnosti využít jednu z nejstarších institucí naší civilizace. Žádají pro sebe rovnost a důstojnost v očích práva. Ústava jim toto právo dává.”

K rozhodnutí je třeba dodat, že se jedná o rozvedení nedávné judikatury Nejvyššího soudu,
v americkém kontextu se tedy nejedná o překvapivé rozhodnutí. Již v roce 2003 v případu Lawrence
v. Texas¹  prohlásil Nejvyšší soud za protiústavní zákon kriminalizující homosexuální styk a o deset let později konstatoval protiústavnost federálního zákona na ochranu rodiny (Defence of Marriage Act – DOMA).²

Obtížná situace při rozhodování případu Obergefell je podle mého názoru srovnatelná s více než šedesát let starým přelomovým rozhodnutím Brown v. Board of Education of Topeka³, s nímž je spojován počátek éry desegregace černošského obyvatelstva v USA. V případu Brown byl Nejvyšší soud postaven před otázku, zda je doktrína „odděleni, ale rovni” (separate but equal) slučitelná
s ústavním zákazem diskriminace.

Nejvyšší soud měl v zásadě dvě možnosti: buď segregaci označit za protiústavní, anebo konstatovat, že doktrína odděleni, ale rovni, protiústavní není a je na státech, jak postavení menšin upraví. Nejvyšší soud v roce 1954 přijal jednomyslně názor, že doktrína odděleni, ale rovni, vytváří ze své podstaty nerovné zacházení. Obdobně v případu Obergefell byla předložena otázka, zda mohou státy zamezit osobám stejného pohlaví uzavřít sňatek nebo jim odepřít uznání platně uzavřeného manželství. Hlavní otázkou tedy bylo, zda americká ústava zakládá právo na uzavření manželství osobám stejného pohlaví.

Varianta rozhodnutí, kterou prosazovala menšina soudců na Nejvyšším soudu, byla založena na demokratickém argumentu, že definice manželství má být ponechána na legislativě jednotlivých států. Argumenty odpůrců manželství osob stejného pohlaví o potřebě zachovat tradiční pojetí manželství však soud nepřesvědčily, neboť, jak uvádí, „historie manželství je historií kontinuity, ale
i změn.”

Tyto, zejména společenské, změny pak podle většiny soudců vedou k závěru, že nemožnost žít 
v manželském svazku představuje v současné době zásah do práv osob stejného pohlaví a je úlohou Nejvyššího soudu, aby poskytl ochranu těmto ústavním právům. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva dosud stejně daleko jako ve Spojených státech amerických nezašla.

Přesto v červencovém rozhodnutí Oliari proti Itálii⁴  Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že Itálie nesplnila povinnosti plynoucí z článku 8 Úmluvy tím, že nezajistila právní rámec pro uznání
a ochranu svazků osob stejného pohlaví. V tomto rozhodnutí štrasburský soud pro podporu svých závěrů citoval mimo jiné případ Obergefell. Výše uvedený výrok se vztahoval na specifickou situaci
v Itálii a v současné době vzhledem k citlivosti pro některé evropské státy patrně ještě nelze konstatovat konsenzus v této otázce.

„Evoluční” výklad Úmluvy štrasburským soudem v podobném světle jako v případu Obergefell by byl za stávající situace nepřesvědčivý.⁵ Pojetí manželství a rodinného života se však v posledních desetiletích značně vyvíjí a v budoucnu tak interpretaci lidskoprávních dokumentů vedoucí
i v evropských státech ke stejnému závěru jako v případu Obergefell vyloučit nelze.

Autor článku: Pavel Ondřejek
 

________________________________________________________________________________________________________________________________

¹ 539 US SC 558 (2003).

² United States v. Windsor 570 US SC ___ (2013).

³ 347 US SC 483 (1954).

⁴  Rozsudek 4. senátu ESLP ve věci Oliari a ostatní proti Itálii ze dne 21. července 2015 (stížnosti č. 18766/11
   a 36030/11), odst. 65.

⁵ Ve výše zmíněném případu Oliari (odst. 163) však již štrasburský soud zmínil, že v této otázce existuje „rychle se vyvíjející evropský konsensus, který se formuje v posledním desetiletí“.