Nejvyšší soud v tomto případu navázal na své rozhodnutí z června 2008 (kdy měl soud stejně jako dnes většinu konzervativních soudců) a kdy rozhodl, že jádrem chráněným Druhým dodatkem Ústavy USA je právo držet zbraň za účelem sebeobrany doma, které se týká každého řádného občana dodržujícího zákony (law-abiding citizen).¹

Současné rozhodnutí rozšiřuje toto právo výkladem toho, co znamená právo „nosit“ zbraň. Nejvyšší soud rozhodl, že nosit skrytou zbraň nemůže stát podmiňovat některými podmínkami, které vylučují řádné občany z možnosti výkonu tohoto práva. Právní úprava státu New York, kterou Nejvyšší soud prohlásil za protiústavní, vyžadovala, aby v žádosti o povolení nosit skrytou zbraň žadatel uvedl náležitý důvod (proper cause), proč by mu mělo být nošení zbraně povoleno.

Tento náležitý důvod má být odlišný od obecného zájmu na vlastní obraně. Dva občané státu New York, členové lobbistické skupiny New York State Rifle & Pistol Association, která usiluje dlouhodobě o rozšíření práva podle Druhého dodatku americké Ústavy (tedy práva držet a nosit zbraň), neuspěli se svou žádostí na příslušný úřad, jejímž předmětem bylo povolení neomezeného nošení zbraně mimo domov. Obrátili se proto na americké soudy.

Základem přístupu konzervativní většiny soudců Nejvyššího soudu bylo odmítnutí jakéhokoliv poměřování mezi právy a kolidujícími veřejnými zájmy (například zájmem na veřejné bezpečnosti). Namísto toho se většinové stanovisko soudu opírá o „text, historii a tradici“ a velmi podrobně vysvětluje historii úpravy nošení zbraně v 18. a 19. století v USA.²

Jak uvádí americký profesor Randy Barnett (Georgetown Law), v rozhodnutí je klíčová právě metoda výkladu, kterou většina soudců Nejvyššího soudu zvolila. Logika argumentace je totiž taková, že existuje-li ústavně garantovaná svoboda, která v minulosti nebyla omezována, není legitimní její omezení dnes.³ Přesně tímto způsobem argumentoval soudce Clarence Thomas, který je autorem většinového stanoviska.

Nejde zde pouze o argumentaci z pozic originalismu (ten by se na danou úpravu díval pohledem tvůrců americké ústavy v 18. století, resp. 19. století – jde-li o Čtrnáctý dodatek), ale za rozhodující považuji kritérium zkoumání dané úpravy v průběhu amerických dějin (byť poněkud selektivní, jak naznačím dále).

Právní regulace přijatá například na přelomu 20. a 21. století anebo ještě později tvoří v období americké historie jen krátký časový okamžik, proto ve srovnání s liberálnější úpravou trvající mnohem delší dobu nebyla vzata náležitě v úvahu. Takováto metoda rozhodování tedy potenciálně ohrožuje celou řadu racionálních omezení, která byla v posledních desetiletích přijata a která reflektují měnící se společenské poměry.

Právě otázka regulace zbraní, kterou s odkazem na Druhý dodatek Ústavy USA Nejvyšší soud tímto rozhodnutím omezil, je toho ostatně velmi dobrým příkladem. Zastavme se nyní u disentujícího stanoviska, které sepsal soudce Stephen Breyer (bylo to jedno z posledních jeho stanovisek, neboť na konci června 2022 z funkce soudce Nejvyššího soudu odstoupil), autor velmi silného disentu již ve výše citovaném případu Heller.

K disentu se připojily obě liberální soudkyně (Elena Kaganová a Sonya Sotomayrová). Disent začíná strohou statistikou: v roce 2020 bylo zabito střelnou zbraní v USA 45.222 osob. Pokud jde o příčiny úmrtí dětí a mladistvých, úmrtí v důsledku střelby jsou v současnosti nejčastější příčinou, když překonaly počty obětí dopravních nehod.

Z metodologického hlediska disentující soudci nesouhlasili s téměř výlučně historickým pohledem většinového stanoviska soudu na danou problematiku, zcela odhlížejícím od současných legitimních veřejných zájmů států na regulaci zbraní. Konečně, i samotná historická metoda, kterou soud použil, podle disentujících soudců nereflektuje řadu významných omezení zbraní přijatých v průběhu amerických dějin.

Ta většina soudců označuje maximálně jako výjimky, které nemění základní pravidlo. Z pohledu metodologie výkladu práva se vskutku zdá neobvyklé odhlížet od současného účelu právní regulace a namísto toho se obracet výlučně k historii a tradici právní úpravy v určitém státě.

Jakkoliv lze souhlasit s většinovým stanoviskem v tom, že úředníci nemohou na základě diskrece určitým osobám poskytnout základní práva a jiným nikoliv, výklad Druhého dodatku Ústavy USA je typickým případem toho, že významně se měnící společenské poměry musejí nutně vést i k reinterpretaci daného práva.

Autor článku:  Pavel Ondřejek

_______________________________________________________________________________________________________________________________________
 

¹ Rozhodnutí ze dne 26. června 2008 ve věci District of Columbia v Heller 554 U.S. 570. 

² Za krajně kontroverzní bych označil odkaz na rozhodnutí Dred Scott v Sandford, 60 U.S. 393, které dle Nejvyššího soudu dokládá široký výklad práva nosit zbraň v 19. století. Z mého pohledu jde o jedno z nejméně obhajitelných soudních rozhodnutí v dějinách USA, ne-li jedno z nejhorších soudních rozhodnutí vůbec.

³ Randy Barnett: A minor impact on gun laws but a potentially momentous shift in constitutional method, SCOTUSblog, https://www.scotusblog.com/2022/06/a-minor-impact-on-gun-laws-but-a-potentially-momentous-shift-in-constitutional-method/.