Na konci června 2016 vydal Ústavní soud dvě rozhodnutí, ve kterých explicitně kritizuje nelogičnost přezkoumávané právní úpravy, přičemž tato tvrzená nelogičnost ve spojení s  diskriminací se stává přímo součástí derogačních důvodů.

Jedná se o nález sp. zn. Pl. ÚS 7/15 ze dne 14. června 2016, který zrušil úpravu bránící osvojení dítěte osobou žijící v registrovaném partnerství (soudce zpravodaj
V. Šimíček), a nález sp. zn. Pl. ÚS 18/15 ze dne 28. června 2016 o zdanění důchodů pracujících důchodců (soudkyně zpravodajka M. Tomková) postavený
na modelovém případě, kdy rozdíl ve výši jiných příjmů důchodců s ročním důchodem přesahujícím 36 násobek minimální mzdy těsně nedosahuje a naproti tomu těsně přesahuje 840 tis. ročně, vede k rozdílu v daňovém zatížení až o 53 tis. korun.

Přestože se v obou případech jedná o rozhodnutí zasluhující podrobnější věcný komentář, následující řádky rozebírají pouze použité argumenty nelogičnosti.

V prvním nálezu Ústavní soud v bodě 41 uvádí: „…napadená zákonná úprava jednoznačně povyšuje formální právní stav (registrované partnerství) nad stav faktický. Přitom však z této samotné úpravy a ani z důvodové zprávy není vůbec seznatelné, jaký racionální důvod zákonodárce ve skutečnosti vedl právě k tomuto řešení, které se ze shora popsaných důvodů jeví jako nelogické, iracionální a ve svém důsledku i diskriminační ve vztahu k osobám, které registrované partnerství uzavřely.”

V druhém nálezu jsou stěžejní body 132 a 137:  „…neshledal Ústavní soud v nyní posuzovaném případě žádný věcný a racionální argument, který by výše popsanou formu odlišného zacházení dokázal zdůvodnit…

Ústavní soud tak dospěl k závěru, že míra odlišného zacházení mezi jednotlivými skupinami důchodců je zcela zjevně nepřiměřená míře odlišností, kterou tyto skupiny vykazují. Napadené ustanovení tak představuje rozlišení svévolné bez jakéhokoli věcného a racionálního zdůvodnění, a tudíž porušující zákaz nerovného zacházení…”.

 Ač lze v obou případech Ústavnímu soudu přisvědčit, že z hlediska explicitního vyjádření důvodů pro příkré rozlišování se obě úpravy jeví nedostatečnými,
a zákonodárce by zajisté měl aspirovat na nerozpornost, ta však podle Lona Fullera, autora knihy Morálka práva, neznamená striktní nelogičnost¹.

Zejména v situacích vyvíjecího se společenského konsenzu odráží výsledek legislativního procesu obtížné hledání kompromisu². Podobně existují-li dlouhodobě v právní úpravě fixně stanovené hranice, od nichž určitá dávka či plnění nenáleží, případně se překročení hranice pojí s vyšší daňovým zatížením,³  může se používání těchto fixních hranic jevit nežádoucím, z komparativního hlediska však nikoli nelogickým.

Dovolávání se logičnosti právní úpravy mimo kontext její tvorby a srovnání
s podobnými úpravami je přinejmenším sporné a jde dalece za koncepci práva na dobré zákonodárství.

Naopak, argument (i)racionalitou právní úpravy při jejím ústavním přezkumu je obvykle používán bud v rámci komplexních testů racionality a proporcionality, anebo je striktně vykládán za účelem vyloučení tyranie většiny.

Koncepce striktního, de facto z kontextu vytrženého, přezkumu „logičnosti“ právní úpravy, kterou použil Ústavní soud, se prozatím zdá být ojedinělou výjimkou, a bude proto zajímavé sledovat její další vývoj.

Autorka článku: Jana Ondřejková

^{________________________________________________________________________________________________________________________________}

¹Srov. Fuller, L.: Morálka práva. Praha: Oikoimenh 1998,str. 65 a násl.

² Srov. odlišné stanovisko V. Sládečka k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 7/15 ze dne 14. června 2016
   o osvojení dítěte osobou žijící v registrovaném partnerství.

³ Srov. odlišné stanovisko J. Musila k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/15 ze dne 28. června 2016 o zdanění důchodů pracujících důchodců