Dne 19. 3. 2014 byl Parlamentem ČR schválen zákon 60/2014 Sb., kterým byl novelizován zákon
č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění za účelem implementace směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/24/EU ze dne 9. 3. 2011 o uplatňování práv pacientů v přeshraniční péči.

Novela definuje podmínky, za kterých budou náklady vynaložené pojištěncem v zahraničí na plánovanou zdravotní péči pojištěnci zpětně proplaceny z prostředků veřejného zdravotního pojištění.

Ustanovení novelizovaného § 14 odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění zní: Ze zdravotního pojištění se pojištěnci na základě jeho žádosti poskytne náhrada nákladů vynaložených na hrazené přeshraniční služby, a to pouze do výše stanovené pro úhradu takových hrazených služeb, pokud by byly poskytnuty na území České republiky.

Jestliže je náhrada nákladů na hrazené přeshraniční služby podmíněna udělením předchozího souhlasu podle § 14b, poskytne se mu náhrada nákladů jen tehdy, byl-li předchozí souhlas udělen.

Dle § 14b odst. 1 pak vláda může nařízením vymezit hrazené přeshraniční služby, u nichž je poskytnutí náhrady nákladů dle § 14 odst. 3 podmíněno udělením předchozího souhlasu, ovšem takto lze vymezit pouze

- plánované hrazené služby, pro které jsou nařízením vlády o místní a časové dostupnosti zdravotních služeb stanoveny lhůty časové dostupnosti a které současně vyžadují hospitalizaci nebo vysoce specializované přístrojové nebo zdravotnické vybavení (v nařízení je v současné době stanovená časová dostupnost u 13 služeb, např. totální endoprotéza), nebo
- hrazené služby, které zahrnují léčbu, která představuje zvláštní riziko pro pacienta nebo obyvatelstvo. V současné době se o přijetí vládního nařízení neuvažuje. 

Český zákonodárce tak přístup pacienta k přeshraniční zdravotní péči upravil velmi liberálně, neboť její zpětné proplacení a priori nepodmínil předchozím souhlasem ze strany zdravotní pojišťovny.

Českým zákonodárcem zvolená právní úprava tak vedle původně proplácené neodkladné a nezbytné zdravotní péče čerpané v zahraničí, péče čerpané na základě tzv. koordinačních nařízení, příp. péče, k jejímuž čerpání v zahraničí dal revizní lékař zdravotní pojišťovny souhlas dle § 16 zákona 
o veřejném zdravotním pojištění, umožňuje pacientům čerpat a následně požadovat náhradu (části) nákladů na plánovanou (tedy nikoliv neodkladnou či nezbytnou) péči poskytnutou v zahraničí bez předchozího souhlasu zdravotní pojišťovny pacienta.

V případě, že je tato péče na území České republiky hrazena z prostředků veřejného pojištění, bude pacientovi bez dalšího zpětně refundována část jeho nákladů vynaložených na plánovanou zdravotní péči poskytnutou pacientovi jím zvoleným zahraničním poskytovatelem v členských státech EU, EHS a Švýcarské konfederace, a to bez ohledu na to, zda se jednalo o péči ambulantní či nemocniční, poskytovanou státními či nestátními, smluvními či nesmluvními zahraničními poskytovateli.

Na jedné straně tak novela jednoznačným způsobem posiluje právo pacienta na svobodnou volbu poskytovatele zdravotních služeb a zdravotnického zařízení a usnadňuje přístup pojištěnce ke zdravotní péči, a to dokonce nad rámec stanovený judikaturou Soudního dvora EU (např. Smits and Peerbooms, Müller-Fauré a Van Riets).

Na druhé straně se však nabízí otázka, zda takto nastavené čerpání prostředků z veřejného zdravotního pojištění nepovede k finanční destabilizaci celého systému veřejného zdravotního pojištění, v němž vedle přísně nasmlouvaných výkonů se smluvními poskytovateli na území České republiky budou zdravotní pojišťovny hradit i předem neodhadnutelný objem zdravotní péče čerpané v zahraničí.

Dále také vyvstávají pochybnosti i o tom, zda z prostředků veřejného zdravotního pojištění budou propláceny zdravotní služby v náležité kvalitě a (to možná především) v adekvátním objemu. 

V neposlední řadě nutno upozornit na fakt, že čerpání přeshraniční plánované zdravotní péče bude možností spíše pro movitější a mobilní pacienty; již nyní lze totiž předpokládat, že část nákladů na léčbu a samozřejmě další vedlejší výdaje včetně cestovného bude pacient hradit ze svých prostředků.

Přeshraniční zdravotní péče tak sama o sobě velmi pravděpodobně nevyřeší koncepčním způsobem čím dál zřejmější problémy systému veřejného zdravotnictví související s enormními náklady na léčbu stárnoucí populace, v níž nezpochybnitelně přibývá křehkých chronicky 
a neurodegenerativně nemocných pacientů, a jejich  - mnohdy velmi ztížený - přístup ke zdravotní péči. 

Autorka článku: Helena Peterková