Otázky životního prostředí a klimatických změn nepatřily k tradičním lidskoprávním tématům. Právo na zdravé životní prostředí, bylo podobně jako právo na mír, řazeno k tzv. právům třetí generace, tedy spíše aspiračním, bez solidně vymezeného obsahu pokud jde o práva a povinnosti dotčených subjektů. Přestože o právu na zdravé životní prostředí jako takovém by se dalo diskutovat, vztah mezi stavem životního prostředí a požíváním lidských práv je dnes nejen nepopíratelně uznáván, ale dostává se do popředí zájmu mezinárodních lidskoprávních orgánů, politických i smluvních.

Rada OSN pro lidská práva již v roce 2012 zřídila mandát zvláštního zpravodaje k otázce lidskoprávních závazků týkající se požívání bezpečného, čistého, zdravého a udržitelného životního prostředí.

Zpravodaj během svého působení identifikoval řadu lidských práv, jejichž požívání je znemožněno či ohroženo špatným stavem životního prostředí a korespondující závazky států dle mezinárodního práva v oblasti procesní, například povinnost poskytnout informace nebo zajistit přístup k nápravným prostředkům, či hmotné, jako třeba povinnost regulovat činnost soukromých subjektů, včetně korporací.¹

Vysoká komisařka pro lidská práva věnovala podstatnou část svého posledního úvodního projevu v Radě pro lidská práva (9. září 2019) tématu klimatických změn, v němž mimo jiné zmínila, že právo na zdravé a udržitelné prostředí je zakotveno ve více než stovce národních a regionálních právních předpisech, které definují vztah mezi životním prostředím a lidskými právy.²

Pozoruhodným je však zejména nedávné rozhodnutí Výboru pro lidská práva v případu Norma Portillo Cáceres et al. proti Paraguayi³, v němž Výbor poprvé uznal vazbu mezi závažnými environmentálními škodami a požíváním základních občanských a politických práv, a rozhodl ve prospěch stěžovatelů.

Těmi jsou rodina farmářů z Colonia Yerutí, oblasti Caninendeyú v Paraguayi, žijících v osídlení zřízeném vládou na státem vlastněné půdě, která byla poskytnuta farmářům v rámci zemědělské reformy. V oblasti dnes žije z důvodu špatných životních podmínek, včetně špatné dostupnosti veřejných služeb a intoxikace vodních zdrojů, pouze okolo 400 osob.

Prudce se zde rozvíjí agrární podnikání, zejména pěstování geneticky modifikované sóje, při němž se hojně využívají pesticidy a jiné agrochemické produkty, často v rozporu s bezpečnostními předpisy, například ohledně bezpečné vzdálenosti či typu používaných produktů.

Agrochemické produkty nejen kontaminují vodu a půdu, ale mají přímé negativní účinky na zdraví místních farmářů. Jeden z nich po příznacích zvracení, horečkách a dalších potížích zemřel a dalších 22 osob bylo hospitalizováno se symptomy otravy. Na základě podnětů stěžovatelů bylo zahájeno trestní stíhání, které však po osmi letech nevedlo k žádnému výsledku, přestože vzorky, které bylo odebrány například ve studni na pozemku stěžovatelů prokázaly přítomnost zakázaných chemikálií.

Stěžovatelé podali rovněž ústavní stížnost (amparo) na jejímž základě soud konstatoval porušení povinnosti chránit ústavně zaručené právo na zdraví, fyzickou a psychickou integritu, kvalitu života a života ve zdravém a ekologicky příznivém prostředí, a nařídil vládě přijmout nápravná opatření, která však nebyla implementována.

Stěžovatelé byli nadále vystavení toxickým agrochemikáliím, používaným v rozporu s bezpečnostními předpisy. Stěžovatelé se následně obrátili na Výbor pro lidská práva se stížností na porušení práva na život (čl. 6 Paktu), právo nebýt vystaven mučení (čl. 7 Paktu), právo na rodinný život (čl. 17 Paktu) a právo na spravedlivé zadostiučinění (čl. 2 Paktu).

Námitku Paraguaye ohledně nepřijatelnosti oznámení ratione materiae, tedy že Pakt nechrání environmentální práva, Výbor odmítl s tím, že stěžovatelé se nedomáhají práva na zdravé životní prostředí, nýbrž práva na život a dalších, která stát dostatečně nechránil tím, že nevymáhal dodržování environmentálních standardů. Pokud jde o námitku nevyčerpání opravných prostředků, Výbor považoval osm let probíhající trestní řízení za bezdůvodné průtahy, a skutečnost, že řízení stále probíhá, tedy nepovažoval za překážku projednávání meritu.

Ohledně meritu stížnosti, v souvislosti s namítaným porušením článku 6 Paktu, Výbor konstatoval, že právo na život bylo v minulosti často interpretováno úzce.⁴

Státy jsou povinny přijímat pozitivní opatření k ochraně práv zaručených Paktem, v souvislosti s právem na život opatření k podmínkám ve společnosti, které mohou ohrozit právo na život či bránit jeho důstojnému požívání. Tyto podmínky zahrnují rovněž znečištění životního prostředí. Stát svou nečinností může porušit právo na život, i když nedojde k jeho ztrátě. V daném případě Výbor konstatoval porušení práva na život, jelikož používání toxických agrochemikálií v dané oblasti představuje hrozbu pro život stěžovatelů v důsledku kontaminace řek, pitné vody, ovocných stromů a dobytka. Přestože příslušné orgány o kontaminaci věděly, spolu s vážnými důsledky otravy pesticidy na zdraví stěžovatelů, vedoucí v jednom případě k úmrtí a v ostatních případechk vážnému ohrožení zdraví, nepřijaly žádná opatření a nezabránily pokračující kontaminaci.

K otázce důkazního břemene a souvisejícím námitkám Státu, například že otrava pesticidy nebyla dostatečně prokázána, Výbor uvedl, že s ohledem na nerovnost přístupu k informacím, je rovněž na straně Státu, aby obvinění prokazatelně vyvrátil, což se v daném případě nestalo. S ohledem na konstatování porušení článku 6, Výbor neposuzoval porušení článku 7. Pokud jde o namítané porušení článku 17, Výbor uznal, že půda, dobytek, ryby, ovocné stromy a vodní zdroje tvoří v případě stěžovatelů mezi komponenty spadající pod ochranu soukromí, rodiny a domova, s ohledem na způsob života stěžovatelů a jejich závislosti a vztahu k půdě.

Nedostatečná ochrana ze strany státu, včetně nezabránění používání zakázaných toxických agrochemických látek, vedoucích ke kontaminaci půdy, vody a dalších výše uvedených elementů představuje porušení práva na rodinný život stěžovatelů.

S ohledem na právo na spravedlivé zadostiučinění, dle článku 2 (3) Paktu, Výbor došel k závěru, že více než osmileté trestní stíhání, které nepřineslo žádné výsledky pokud jde o určení trestní odpovědnosti nebo odškodnění za újmu způsobenou stěžovatelům, znamená porušení práva na spravedlivé zadostiučinění, v souvislosti
s právy zaručenými články 6 a 17.

Na základě výše uvedených porušení Výbor rozhodl, že Paraguay má povinnost provést účinné a důsledné vyšetření daných událostí, uložit trestněprávní sankce těm, jejichž vina bude prokázána a plně odškodnit, včetně adekvátní kompenzace, stěžovatele za utrpěnou újmu. Toto zlomové rozhodnutí Výboru, které uznává právo na život jako právo žít důstojný život bez environmentálního znečištění, může otevřít dveře řadě podobných případů po celém světě.⁵

Zdá se, že tento případ není a nezůstane ojedinělý. Na regionální úrovní rozhodl v tomto roce Evropský soud pro lidská v případu Cordella a další proti Itálii⁶ o porušení práva na rodinný život a spravedlivé zadostiučinění v souvislosti s environmentálním znečištěním ocelárnami Ilva v oblasti Taranto a dalších oblastech, přičemž Evropský soud řešil případy ohledně porušení práva na život či práva na soukromý a rodinný život v souvislosti životním prostředím i v minulosti.⁷

Pokud jde o Českou republiku, stojí za zmínku žaloba, kterou v loňském roce podala advokátní kancelář Frank Bold na Ministerstvo životního prostředí ve věci odpovědnosti za újmu zdraví ženy, která v důsledku znečištěného ovzduší na Ostravsku onemocněla rakovinou plic, a jejího manžela, který na totéž onemocnění zemřel.⁸

Z hlediska regionálních a univerzálních lidskoprávních mechanismů, mají takovéto případy naději na úspěch.

Autorka článku:   Ivana Machoňová Schellongová

_______________________________________________________________________________________________________________________________________

¹ A/73/188, Human rights obligations relating to the enjoyment of a safe, clean, healthy and sustainable development (19 July 2018).

² Media Statement, 42nd session of the Human Rights Council, Opening Statement by UN High Commissioner for Human Rights, Michelle Bachelet, Geneva, 9 September 2019,
https://www.ohchr.org/EN/NewsEvents/Pages/DisplayNews.aspx?NewsID=24956&LangID=E

³ Norma Portillo Cáceres et al. v. Paraguay, Communication No. 2751/2016.

⁴ Srov. General Comment No. 36 on the right to life, CCPR/C/GC/36 (3 September 2019)

⁵ Hélène Tigroudja, členka Výboru pro lidská práva, tisková konference (14. srpna 2019), https://www.ohchr.org/EN/NewsEvents/Pages/DisplayNews.aspx?NewsID=24890&LangID=E

⁶ Stížnosti Cordella a další proti Itálii (54414/13 a 54264/15), rozhodnutí z 24. ledna 2019.

⁷ Stížnost Ozel a další proti Turecku, rozhodnutí ze 17. listopadu 2015, týkající se nedostatečné ochrany práva na život v souvislosti se zemětřesením; stížnost Budayeva a ostatní proti Rusku, rozhodnutí z 20. března 2008, týkající se nedostatečné ochrany práva na život v případě sesuvu půdy; Fadeyeva proti Rusku, rozhodnutí z 9. června 2005 týkající se porušení práva na soukromý a rodinný život v důsledku znečišťování ovzduší způsobeném hutěmi v blízkosti jejího obydlí.

⁸ Euro, Stát v ochraně ovzduší selhává, tvrdí advokáti ženy, která žaluje ministerstvo kvůli rakovině plic (14. prosince 2018), Tisková zpráva Frank Bold (6. prosince 2018), https://frankbold.org/pro-media/tiskova-zprava/obyvatelka-ostravy-trpici-rakovinou-plic-zaluje-mzp-kvuli-znecisteni-ovzdusi