Již od roku 2014 čelí Rusko odsouzení ze strany mezinárodní veřejnosti a řadě sankcí v souvislosti s válkou na Ukrajině. Kromě států, jež jsou hlavními subjekty mezinárodního práva, vystoupily na podporu Ukrajiny také nestátní aktéři, zejména podniky, a to s cílem naplnit svoje povinnosti podle Obecných zásad OSN pro byznys a lidská práva (UN General Principles on Business and Human Rights – UNGPs).¹ Tyto zásady byly schváleny Radou OSN pro lidská práva v červnu 2011. UNGPs je nezávazný, nicméně mezinárodně široce uznávaný dokument, který vede ke zvyšování standardů v oblasti podnikání a lidských práv a zlepšování související praxe. Na něj navazuje i český Národní akční plán pro byznys a lidská práva na období 2017–2022.²

Podniky mohou být zapojeny do porušování lidských práv buď prostřednictvím svých vlastních aktivit, nebo prostřednictvím obchodních vztahů s jinými subjekty. Zásada 13 UNGPs stanoví, že odpovědnost za respektování lidských práv požaduje, aby podniky nejen zabránily vyvolání nepříznivého dopadu na lidská práva nebo přispění k tomuto dopadu svými aktivitami, ale také tyto situace účinně řešily. Musí dbát na předcházení nebo zmírňování nepříznivých dopadů na lidská práva, které jsou přímo spojeny s jejich činností, produkty nebo poskytovanými službami, i když samy podniky k těmto dopadům nepřispěly. V kontextu Rusko-ukrajinské války se některé podniky tedy rozhodly pro ukončení obchodování s Ruskem.

Cílem tohoto příspěvku je ilustrativně popsat, jak se k dění na Ukrajině postavily české podniky a vysvětlit význam činnosti podnikatelských subjektů z pohledu mezinárodního práva veřejného (MPV). K naplnění tohoto cíle stručně zodpovíme následující otázky:

• Jaká byla reakce českého byznysu na dění na Ukrajině?
• Jak je to relevantní pro oblast mezinárodního práva?

Než se dostanu k odpovědi na první z nich, ráda bych na úvod řekla pár slov o vzniku názvu tohoto příspěvku. Loni jsem pracovala v týmu visegradského projektu, který se mimo jiné zabýval otázkou odpovědného chování byznysu. Pro účely přípravy závěrečné zprávy jsem zkoumala i českou praxi, a proto jsem oslovila tiskového mluvčího Plzeňského Prazdroje, abych zjistila, zda opravdu ukončil spolupráci s Ruskem, jak to oznámil v médiích po událostech z 24. února 2022. Pan Kovář, tiskový mluvčí Plzeňského Prazdroje, mi dne 27. července 2022 odpověděl následující: „V souvislosti s aktuální situací nevyvážíme naše produkty do Ruska, které patřilo mezi exportní trhy značek Pilsner Urquell a Kozel.“ V roce 2022 jsem s touto odpovědí byla spokojena a nezkoumala jsem to dál. Všude se hodně psalo o tom, že velké množství obchodních společností opustilo ruský trh. Koncem srpna 2023 jsem potkala známou, která se právě vrátila z Moskvy a říkala mi, že ji strašně zarazilo, že se v Rusku nic nezměnilo a obchody jsou plné zboží. Zkusila jsem vyhledat na internetu nabídku piva Plzeň v Moskvě a zjistila jsem, že nejenomže je k dostání, ale ve velkém množství obchodů³ a za cenu, která je v podstatě stejná jako v Praze.⁴ Velmi mě to překvapilo, a proto jsem opět napsala tiskovému mluvčímu Plzeňského Prazdroje. Pan Kovář mi dne 22. září 2023 napsal následující: „Nemáme informace, zda jsou produkty Plzeňského Prazdroje k sehnání někde na ruském trhu. Pokud se tam objevují, jedná se pravděpodobně o soukromou iniciativu někoho, kdo nakoupí naše zboží kdekoliv na světě např. ve velkoobchodě a doveze ho do Ruska. Podobné aktivity bohužel nedokážeme nijak monitorovat ani je ovlivnit.“ Zkoumala jsem dál a zjistila, že české pivo z ruského trhu nejenom nezmizelo, ale aktivně se nabízí prostřednictvím televizní reklamy.⁵ Jaká byla reakce českého byznysu jako celku na dění na Ukrajině popíšu v další části tohoto příspěvku.

Reakce českého byznysu na dění na Ukrajině

Pokud se v počáteční fázi války v roce 2014 čeští podnikatelé do dění na Ukrajině aktivně nezapojovali, po útoku dne 24. února 2022 byla jejich reakce velmi prudká. Český byznys se aktivně postavil na stranu Ukrajiny a začal hledat způsoby, jak lze občanům Ukrajiny pomoci. Jednalo se o velké množství soukromých iniciativ, které neměly jednotně řízený plán.  Z teoretického hlediska lze hovořit, že se jednalo o tři hlavní druhy podpory: 1) finanční; 2) materiální a 3) ukončení obchodů s Ruskem.

Pokud jde o finanční podporu, tak například podporu ve výši 22 milionů korun oznámila investiční skupina Pale Fire Capital. Majitel Seznamu Ivo Lukačovič přihodil o milion víc. Čeští podnikatelé tvrdili, že poslali na Ukrajinu více peněz, než velké technologické společnosti jako Google či Facebook.⁶

Materiální podpora spočívala například v poskytnutí ubytování zdarma pro „uprchlíky“⁷ z Ukrajiny. V únoru a březnu 2023 ubytovaly stovky hotelů v Praze a tisíce po celé České republice bezúplatně osoby z Ukrajiny. Mnozí podnikatelé pronajímající byty, do nich nastěhovali „uprchlíky“ z Ukrajiny. Další předělali na ubytovny kancelářské prostory. Do materiální pomoci Ukrajině se zapojili podnikatelé napříč různými odvětvími, od soukromých nemocnic, přes advokátní kanceláře, až po kadeřnické salony a mnoho dalších. Ukrajincům tak byly nabídnuty zdarma lékařské, právní a mnohé další služby. Obchody s potravinami připravily pro Ukrajince potravinové balíčky. Seznam materiální podpory poskytnuté Ukrajincům na začátku druhé fáze války je nekonečný.

Třetí skupina pomoci Ukrajině spočívala v ukončení obchodování s Ruskem. Do plnění této úlohy se zapojily především velké korporace, které měly obchodní vztahy s ruskými partnery. Rozhodly se přidat na stranu Ukrajiny a svým postojem vyjádřit svůj nesouhlas s ruskou politikou.

Podle údajů Hospodářské komory ČR se české firmy chtějí taktéž podílet na obnově Ukrajiny. Tvrdí, že nevyčerpané prostředky z covidového záchranného programu Covid Plus je možné využít na podporu českých firem při pomoci s poválečnou obnovou Ukrajiny. Toto stanovisko vzniklo během kulatého stolu Hospodářské komory a Svazu průmyslu a dopravy se státní pojišťovnou EGAP v září 2023. Účastnici ho adresovali ministerstvu financí a resortu průmyslu a obchodu.⁸ Veškeré zmíněné výše případy potvrzují naplnění zásady č. 13 UNGPs (účinné řešení situace). Tím se dostáváme k druhé otázce, a tedy jakou relevanci má reakce byznysu na dění na Ukrajině pro oblast MPV.

Reakce byznysu a mezinárodní právo veřejné

Existuje mnoho definic mezinárodního práva veřejného, ve velmi zjednodušené rovině ho lze definovat jako právo mezi státy a dalšími subjekty MPV nebo těmito subjekty navzájem. Pokud chceme zjistit, zda lze považovat obchodní korporace za subjekt mezinárodního práva, musíme se podívat na definici mezinárodně-právní subjektivity. Profesor Jan Klabbers, autor známé učebnice mezinárodního práva, píše, že pokud chceme označit entitu za subjekt MPV, musíme se zeptat, zda tato entita má práva nebo povinnosti přímo na základě mezinárodního práva.⁹ Je tedy zapotřebí zjistit, zda obchodní korporace mají práva nebo povinnosti přímo na základě pramene mezinárodního práva.

S ohledem na omezený rozsah článku omezím výzkum mezinárodně-právní subjektivity obchodních korporací pouze na oblast mezinárodní ochrany lidských práv (MOLP), kde lze hovořit o speciálním postavení podniků jako subjektů práva. V oblasti MOLP existuje rovina univerzální a regionální. Univerzální rovinu ve zkratce tvoří devět hlavních lidskoprávních smluv, jejichž činnost zajištuje deset lidskoprávních výborů. Kromě toho existuje řada mechanismů založených na Chartě OSN, kam patří především Rada pro lidská práva. Regionální rovina je zastoupena evropským, inter-americkým a africkým mechanismem. Existují ještě některé další mechanismy jako například asijský a post-sovětský, ale s ohledem na jejich nefunkčnost není zapotřebí je zkoumat.

Pokud jde o univerzální rovinu, zde jako příklad uvedu právo a praxi Výboru OSN pro lidská práva (VLP). Aniž bych zacházela do detailů, podle čl. 2 Opčního protokolu k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech má pouze fyzická osoba aktivní legitimaci podat stížnost k VLP.¹⁰ Totéž se týká všech dalších devíti lidskoprávních výborů OSN. Nemůžeme tedy na univerzální úrovni hovořit ani o přímých právech ani o povinnostech obchodních korporací.

Na regionální úrovni je velmi zajímavý africký mechanismus, který v současnosti prochází změnami. Nyní existující Africký soud pro LP a práva národů (ASpLPPN) by měl být podle Protokolu z Malabo¹¹ nahrazen novým Africkým soudem pro spravedlnost a lidská práva. Čl. 46 C Protokolu z Malabo předpokládá pravomoc soudu rozhodovat v otázce trestní odpovědnosti obchodních korporací. Pokud by vstoupil platnost, mohli bychom hovořit o určitých povinnostech byznysu, které vyplývají přímo z MPV. V současnosti obchodní subjekty nemají možnost podat stížnost k existujícímu ASpLPPN.

Pokud jde o inter-americký mechanismus, tak zde sice existuje judikatura, která se týká obchodních korporací, ale šlo o stížnosti akcionářů obchodních společností, nikoliv o jejich vlastní žaloby.¹² Čl. 44 Americké úmluvy a jeho výklad nezaručuje obchodním korporacím právo na podání stížnosti.

Na evropském kontinentu, pokud vynecháme nefunkční mechanismy Sdružení nezávislých států a zatím neexistující lidskoprávní systém Euroasijské unie, tak nám zbývají EU, OBSE a Rada Evropy. OBSE nemá žádný lidskoprávní soud, nemůžeme zde tedy mluvit o žádných přímých právech a povinnostech obchodních korporací na mezinárodní úrovni.

Pokud se jedná o EU, tak SFEU předpokládá možnost přímých žalob proti orgánům EU, nikoliv ale proti členským státům EU.¹³ Praxe Soudního dvora EU je ale velmi restriktivní, a obchodní korporace téměř nemají možnost před soud se dostat. Zároveň je EU velmi specifická mezinárodní organizace, kterou někteří autoři považují spíše za státní útvar,¹⁴ a tedy je velmi problematické hovořit o přímých právech a povinnostech obchodních korporací na základě práva EU.

Rada Evropy nabízí celou škálu lidskoprávních smluv a nástrojů. Nejzásadnější pro nás je EÚLP, a možnost podání stížnosti k ESLP. Článek 34 EÚLP je vykládán ESLP tak, že poskytuje možnost podat stížnost i obchodním korporacím. Existují k tomu tisíce judikátů, kde ESLP shledal porušení práva obchodních korporací na majetek, spravedlivý proces nebo právo na svobodu projevu. Nebudu zacházet do přílišných detailů a uzavřu to jenom konstatováním, že obchodní korporace mají přímá práva v MPV n a základě EÚLP. Lze uvažovat také o jejich přímých procesních povinnostech (jako například dodržení čtyřměsíční lhůty pro podání stížnosti) a určitých nepřímých povinnostech, ale k tomu, abychom mohli hovořit o jejich mezinárodně-právní subjektivitě, je podle definice profesora Klabberse postačující prokázat, že mají pouze práva. Můžeme tedy tvrdit, že s ohledem na práva podle EÚLP mají podniky mezinárodně-právní subjektivitu.

Pokud bychom přijali tezi, že obchodní korporace jsou subjektem mezinárodního práva, jak bychom mohli označit jejich reakci na dění na Ukrajině z hlediska mezinárodního práva? Co se týče prvních dvou druhů pomoci Ukrajině, finanční a materiální, nevznikají zde žádné otázky mezinárodně-právní odpovědnosti.

Pomoc osobám v nouzi není MPV zakázána, a naopak se v některých situacích dokonce právem vyžaduje. Pokud jde o poslední druh pomoci (ukončení obchodních vztahů s Ruskem), dalo by se uvažovat o retorzích nebo o represáliích. Pojmy retorze a represálie vycházejí z obyčejového mezinárodního práva, které bylo částečně shrnuto v Článcích o odpovědnosti států za mezinárodní protiprávní chování (ARSIWA). Víme tedy, že se týkají pouze chování států. ARSIWA byl přijat KMP v roce 2001 a o 10 let později vznikl Návrh článků o odpovědnosti mezinárodních organizací (2011), kde pojmy protiopatření byly aplikovány i na mezinárodní organizace.

I když na začátku to byla velká novinka, teď se o protiopatřeních mezinárodních organizací ve vztahu k státům, například o sankcích EU ve vztahu k Rusku, mluví běžně. Kdo ví, třeba za sto let se objeví i návrh o odpovědnosti obchodních korporací. Kdyby se takový dokument objevil, bylo by třeba upravit také smluvní závazky ve vztahu k podnikům, protože definice mezinárodní smlouvy na základě článku 2 Vídeňské úmluvy o smluvním právu z roku 1969 (VÚSP) se vztahuje pouze na vztahy mezi státy. V případě mezinárodních organizací se v roce 1986 objevila Vídeňská úmluva o smluvním právu mezinárodních organizací, která připouští uzavření mezinárodních smluv mezi státem a mezinárodní organizací nebo mezinárodními organizacemi navzájem. Ale kdo ví, třeba za dalších 200 let se dočkáme i takové úpravy ve vztahu k podnikům.

Veškeré tyto úvahy mají povahu de lege ferenda, protože současné mezinárodní právo veřejné nezná mezinárodně-právní odpovědnost obchodních korporací, nehledě na velký respekt k UNGPs a dalším obdobným nástrojům, které zatím jsou pouze nástroje „měkkého“ práva.

Závěry

Současná právní úprava a praxe svědčí o tom, že nehledě na veškerá úsilí českých podnikatelů, Rusové Plzeň pít budou, a to zejména s ohledem na absenci účinného mezinárodně-právního sankčního mechanismu. Současné mezinárodní právo veřejné, i když přiznává podnikům marginální mezinárodně-právní subjektivitu, neřeší otázku odpovědnosti obchodních korporací, což má za důsledek to, že obchodní vztahy s Ruskem sice změnily svoji formu, ale jejich obsah zůstal nedotčený.

Z hlediska vědy mezinárodního práva činnost obchodních korporací v oblasti MPV nabízí více otázek nežli odpovědí. Jsou obchodní korporace opravdu subjektem mezinárodního práva? Ano, například, v oblasti MOLP. Můžeme stavět naše závěry pouze na definici profesora Klabberse? Zde může existovat více názorů, ale autorka přiklání se k tomu, že ano jelikož jde o významného odborníka v této oblasti. Je argumentace jediným dokumentem, tedy EÚLP, dostatečná? Je pouze oblast MOLP postačující pro zhodnocení celého obyčejového MPV? Zde bychom už mohli být na pochybách a pro účely jednoznačného tvrzení bylo by vhodné prozkoumat i další oblasti mezinárodního práva veřejného, což přesahuje rámec tohoto příspěvku.

I kdybychom kladně odpověděli na veškeré předchozí otázky, vznikla by další otázka, a to, zda je vůbec žádoucím, aby se obchodní korporace staly subjekty MPV? V současnosti existuje větší počet mezinárodních organizací než států, a už teď se potýkáme s otázkou odpovědnosti mezinárodních organizací, která vůbec není vyřešena. Co by pak nastalo, pokud by byla přiznána subjektivita obchodním korporacím, kterých jsou na světě miliony? Jak budeme jejich chování na mezinárodně-právní úrovni regulovat? Z jakých zdrojů se bude financovat justice a exekutiva, které by dohlížely na chování podniků? Pokud bychom se rozhodli přiznat mezinárodně
-právní subjektivitu pouze určité skupině obchodních korporací (víme například, že příjem společnosti Jukos¹⁵ byl větší než rozpočet celé České republiky), jaká by byla kritéria jejich výběru? A lze pokračovat dalšími a dalšími otázkami. Odpovědi na veškeré tyto otázky v tuto chvíli ponecháme na čtenáře.

Pokud Vás tato diskuse zajímá, napište prosím e‑mail na tymofeya@prf.cuni.cz.

Autorka článku:  Alla Tymofeyeva

_______________________________________________________________________________________________________________________________________