Počátkem listopadu tohoto roku přijal Výbor OSN pro lidská práva („Výbor”) závěrečná doporučení vůči České republice na základě projednávání čtvrté periodické zprávy o plnění Mezinárodního paktu o občanských a politických právech („Pakt”)¹. Konstruktivní dialog s Výborem byl věcný a profesionální, díky dobře připravené české delegaci. Výbor ocenil některé pozitivní kroky, včetně odstranění vepřína na místě bývalého koncentračního tábora v Letech a plán na výstavbu památníku obětem romského holokaustu.

K problematickým otázkám Výbor vydal celkem 24 doporučení², z nichž se řada týkala přetrvávajících problémů, na něž Výbor, stejně jako některé další smluvní orgány OSN, poukazovaly již v minulosti, a jejichž řešení se zdá být stále daleko. Zde patří například posílení mandátu Úřadu veřejného obránce lidských práv tak, aby fungoval v souladu s tzv. Pařížskými principy³ či odškodnění za nucené sterilizace, především romských žen, v minulosti.

V této souvislosti Výbor pro lidská práva, podobně jako Výbor proti mučení⁴ a Výbor pro odstranění všech forem rasové diskriminace⁵, žádá prodloužení či zrušení promlčecí lhůty pro případy nucených sterilizací provedených v minulosti a vytvoření mimosoudního kompenzačního mechanismu pro oběti takovýchto sterilizací, které nechtějí či nemohou odškodnění účinně vymáhat soudní cestou.

Podobně jako v předcházejících doporučeních Výbor rovněž žádal zrušení omezujících či síťových lůžek v psychiatrických a jiných podobných zařízeních, a vytvoření nezávislého monitorovacího systému těchto zařízení. Výbor také vyjádřil znepokojení nad informacemi o zastrašování novinářů, včetně ze strany vysoce postavených politiků a žádal o zajištění toho, aby se oficiální představitelé zdrželi zasahování do legitimního výkonu práva na svobodu vyjadřování novináři a dalšími pracovníky médií, zajistili jejich ochranu před výhrůžkami, tlakem, zastrašováním a útoky, stejně jako vyšetřování nelegálních zásahů vůči novinářům a potrestání jejich aktérů.

Stejně tak je Výbor znepokojen koncentrací vlastnictví soukromých médií v rukou malé skupiny osob a narůstajícího politického vlivu na média, které mohou vyvolávat otázky souladu s článkem 19 Paktu. Další doporučení se týkala mimo jiné nedostatečného pokrytí všech zakázaných důvodů diskriminace anti-diskriminační legislativou, nerovného postavení stejnopohlavních párů, diskriminace romské menšiny v oblasti vzdělávání, bydlení a politické reprezentace, rasové diskriminace a šíření nenávisti, nedostatečného zastoupení žen v řídících pozicích ve veřejném sektoru a politice, násilí na ženách a nezávislosti soudců a státních zástupců.

Jedním z přetrvávajících „kostlivců ve skříni” je nepochybně absence implementace názorů („Views”)⁶ Výboru ve stížnostech jednotlivců proti České republice, v nichž Výbor konstatoval porušení zákazu diskriminace dle článku 26 Paktu z důvodu zákonné podmínky státního občanství v zákoně o mimosoudních rehabilitacích (zákon č. 87/1991), která byla nutná k restituci majetku. Výbor žádal po České republice v daných stížnostech přijetí nápravy, což se nestalo. Výbor na toto poukazoval již ve dvou předchozích závěrečných doporučeních v letech 2007⁷ a 2013.⁸

Dle delegace České republiky tento problém zůstává na mrtvém bodě bez naděje na řešení, takže by Výbor udělal nejlépe, kdyby tuto otázku uzavřel.

Delegace zopakovala předchozí stanovisko, že Česká republika opírající se o judikaturu Ústavního soudu, nesouhlasí s právními názory Výboru z hlediska obsahu. Z hlediska formy nejsou dle delegace názory Výboru, na rozdíl od rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, právně závazné a mají pouze doporučující povahu.

Již v průběhu dialogu bylo zřejmé, že takovýto postoj Výbor nebude akceptovat ani tentokrát, když členové připomněli povinnost plnění závazků v dobré víře a poukázali na jiné státy, které rovněž zastávaly zcela odlišný postoj než Výbor a přesto jeho názory implementovaly prostřednictvím ex gratia kompenzací, jako třeba Irsko v otázce zákazu potratů, či Austrálie nebo Nizozemí v jiných otázkách.

V doporučení pak Výbor uvedl, že jeho názory v individuálních případech vykazují základní charakteristiky soudních rozhodnutí a představují autoritativní rozhodnutí orgánu vytvořeného Paktem, pověřeným všemi smluvními stranami interpretací Paktu. Výbor proto považuje implementaci spravedlivého zadostiučinění určeného v jednotlivých rozhodnutích za důležitou součást závazků smluvních stran dle článku 2 (3) Paktu a Opčního protokolu.

Česká republika by proto měla přehodnotit své stanovisko za účelem splnění svých povinností dle Opčního protokolu v dobré víře a urychleně implementovat příslušné názory Výboru a zajistit tak obětem porušení práv dle Paktu právo na spravedlivé zadostiučinění. Toto může zahrnovat ex gratia kompenzaci jednotlivých stěžovatelů. Rovněž by měla Česká republika vytvořit mechanismus umožňující poskytnutí finanční kompenzace v případech, kdy některý smluvní výbor OSN takovou kompenzaci navrhne.⁹

Je zřejmé, že otázka implementace názorů v individuálních případech „nevyšumí”. Z hlediska Výboru a jiných lidskoprávních orgánů, které to České republice stále znova připomínají, je to správné právně i politicky. Spoléhat se na to, že po čase se na porušení zapomene by bylo naivní, zejména pokud chybí dlouhodobě politická vůle jej jakkoli napravit. Argument, že by implementace byla přehnaně nákladná či otevřela „Pandořinu skříňku” s podobnými stížnostmi také neobstojí. Výbor ponechává způsob spravedlivého zadostiučinění na státu a ex gratia kompenzace by byla elegantním řešením. Její výši stanoví stát, přičemž bere v úvahu různé parametry. Je jistě rozdíl mezi částečnou, byť symbolickou, finanční kompenzací, prokazujícím dobrou vůli ke splnění závazku, a nulovým odškodněním.

Nové vlny stížností ve stejné věci před Výborem se není třeba obávat, neboť by byly zamítnuté z důvodu nepřijatelnosti, tzv. zneužití práva, s ohledem na dlouho dobu, která uplynula od porušení. Jedná se tedy o ohraničenou skupinu stěžovatelů a čím dříve se k těmto případům Česká republika postaví čelem, tím dříve dostane svým mezinárodním smluvním závazkům a zbaví se zcela zbytečné skvrny na svém lidskoprávním kreditu.
              

Autorka článku:    Ivana Machoňová Schellongová

_______________________________________________________________________________________________________________________________________

¹ Zpráva (CCPR/C/CZE/CO/4) byla projednávána během dialogu delegace České republiky s Výborem pro lidská práva ve dnech 17. a 18. listopadu 2019.
Zpráva je uveřejněna na webové stránce OHCHR: https://tbinternet.ohchr.org/_layouts/15/treatybodyexternal/Download.aspx?symbolno=CCPR%2fC%2fCZE%2f4&Lang=en

² Závěrečná doporučení ke čtvrté periodické zprávě Česka (CCPR/C/CZE/CO/4) byly přijaty 1. listopadu 2019.

³ Principy týkající se statutu národních institucí pro podporu a ochranu lidských práv, přijaté rezolucí Valného shromáždění 48/134 ze dne 20. prosince 1993.

⁴ CAT/C/CZE/CO/6, odstavce 28-29

⁵ CERD/C/CZE/CO/12-13, odstavce 19-20

⁶ Rozhodnutí Výboru v individuálních stížnostech neboli oznámeních (communications) se nazývají názory (Views).

⁷ CCPR/C/CZE/CO/2, odst. 7

⁸ CCPR/C/CZE/CO/3, odst. 6

⁹ CCPR/C/CZE/CO/4, odst. 5 a 6