Nález Ústavního soudu ze dne 18. července 2017 sp. zn. Pl. ÚS 2/17

Zákon č. 369/2016 Sb. novelizující zákon č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, přinesl rozšíření pravomocí obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností o možnost kontrolovat lokální topeniště, čímž však současně dochází k omezení nedotknutelnosti obydlí garantované článkem 12 Listiny základních práv a svobod.

Tatáž novela zároveň zakotvila přestupek, jehož se fyzická osoba dopustí tím, že neumožní kontrolující osobě přístup ke spalovacímu stacionárnímu zdroji (§ 23 odst. 1 písm. j). Výše uvedenou úpravu považovala skupina poslanců za rozpornou s právem na nedotknutelnost obydlí, a proto navrhla Ústavnímu soudu její zrušení.

Celý ústavněprávní problém lze shrnout do otázky, zda je zásah způsobený dotčenou úpravou do nedotknutelnosti obydlí proporcionální. Je třeba uvést, že tuto otázku si zcela správně položil již normotvůrce a v důvodové zprávě podrobně argumentoval ve prospěch proporcionality dané úpravy. Stěžejní z tohoto hlediska byl zejména argument, že bez provedení kontroly lokálního topeniště prakticky není možné zjistit, zda jeho provozovatel neporušuje povinnosti dané zákonem (zejména zda nepoužívá nevhodné palivo).

Neméně významná z hlediska hodnocení proporcionality dané úpravy je skutečnost, že zákonodárce přistoupil k určitému “stupňovitému mechanismu” aplikace, který má zabraňovat orgánům ochrany ovzduší, aby jednaly svévolně (odst. 32 odůvodnění rozhodnutí jej popisuje tak, že „orgán ochrany ovzduší má nejprve povinnost písemně upozornit provozovatele spalovacího stacionárního zdroje, že pojal důvodné podezření o jeho neplnění některé z povinností podle zákona o ochraně ovzduší (např. na základě nepřípustné tmavosti kouře, video nebo fotodokumentace apod.). Tento orgán má povinnost své podezření odůvodnit. Může vyzvat provozovatele k doložení dokladu o provedení kontroly technického stavu zdroje, kontroly spalinových cest, případně k předložení dalších dokladů (např. doklad o zakoupení paliva).

Napadená právní úprava mu současně ukládá povinnost v upozornění poučit provozovatele spalovacího stacionárního zdroje o následcích opakovaného důvodného podezření v podobě provedení kontroly. Tedy až v případě vzniku dalšího podezření, že stejný provozovatel porušuje některou z povinností podle zákona o ochraně ovzduší, může kontrolující vstoupit do obydlí provozovatele a zkontrolovat dodržování zmíněných povinností.

V relativně podrobné pasáži rozebírá Ústavní soud všechny tři kroky testu proporcionality a shrnuje, že dané ustanovení je vhodné, nezbytné (přesněji řečeno potřebné) a rovněž přiměřené vzhledem k legitimním cílům, který sleduje. Odmítnut byl argument navrhovatelů, že ochrana práv a svobod druhých zde není použitelná, neboť se nejedná o ochranu konkrétních lidí. Podle navrhovatelů „musí existovat přímá vazba mezi vstupem do obydlí a záchranou člověka, majetku či naplnění jiného nesporného cíle” (odst. 2 odůvodnění nálezu).

Velmi přesvědčivý je v tomto ohledu argument, že podobná úprava, která je předmětem tohoto řízení, existuje i v jiných zákonech – např. v Zák. č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, v platném znění, nebo v Zák. č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, v platném znění. V závěru Ústavní soud připomíná, že zahraniční úprava v Německu, Polsku a Rakousku vychází z podobných principů a umožňuje v krajním případě provedení kontroly lokálních topenišť v obydlích.

K nálezu byl připojen disent jediného soudce, prof. Fenyka, který se domnívá, že napadená ustanovení měla být Ústavním soudem zrušena, neboť jsou podle jeho názoru zneužitelná k šikanózním postupům, příliš omezují vlastníky nemovitostí a nepřiměřeně zasahují do nedotknutelnosti obydlí.

Celý nález považuji za ukázkový příklad aplikace principu proporcionality, který byl zkoumán velmi správně již v rovině tvorby příslušné novely zákona. Z tohoto ohledu hodnotím kladně určitou zdrženlivost Ústavního soudu, který musel v tomto řízení řešit i řadu technických otázek spojených s ochranou ovzduší. Pokud expertní stanoviska jiných složek státní moci nejsou v řízení před Ústavním soudem spolehlivě vyvrácena, není podle mého názoru namístě jejich nahrazování hypotetickými úvahami o možném dopadu zákona na obyvatele nebo určité skupiny obyvatel a hledání ústavních rozměrů tvrzené nedokonalosti zákona.

Autor článku: Pavel Ondřejek