V červenci letošního roku zasedne na svém prvním zasedání mezivládní pracovní skupina Rady OSN pro lidská práva za účelem sjednání mezinárodní smlouvy upravující činnost nadnárodních korporací a jiných podniků v oblasti lidských práv.

Půjde o třetí pokus o sjednání právně závazného instrumentu týkajícího se korporací a lidských práv na půdě OSN.

Nejprve byl v roce 1990 po dvaceti letech negociací OSN odmítnut Kodex chování pro nadnárodní korporace.

Následně v roce 2004 zamítla tehdejší Komise OSN pro lidská práva (předchůdce Rady pro lidská práva) návrh Norem o odpovědnosti nadnárodních společností a jiných podniků v oblasti lidských práv, zpracovaný jí podřízeným expertním orgánem, tehdejší Podkomisí pro podporu a ochranu lidských práv. Vstupuje OSN znovu „do téže řeky“?

Asi nikoho nepřekvapí, že návrh právní regulace dopadu působení nadnárodních korporací a firem na lidská práva přichází - tradičně - z rozvojových zemí, tedy zemí, v nichž korporace působí, a naráží
- opět tradičně - na odpor zemí rozvinutých, tedy zemí, v nichž zpravidla korporace sídlí.

Poté, co v roce 1972 tehdejší prezident Chile, Salvador Allende, obvinil americké společnosti ze zasahování do vnitřních záležitostí Chile, zazněly na třetí Mezinárodní konferenci pro obchod a rozvoj (UNCTAD) poprvé návrhy na vypracování mezinárodního kodexu chování pro korporace. Následně byla Komise pro nadnárodní korporace pověřena vypracováním právně závazného Kodexu chování pro korporace zahrnujícího rovněž otázku lidských práv.

Stávající iniciativa Rady pro lidská práva probíhá na základě rezoluce Rady pro lidská práva předložené Ekvádorem v červenci roku 2014. I v tomto případě může být jedním z podnětů ekvádorského angažmá spor s nadnárodními korporacemi, konkrétně probíhající právní boj mezi ekvádorskou vládou a společností Chevron.

V listopadu 2013 Nejvyšší soud Ekvádoru potvrdil rozsudek proti Chevronu ohledně kontaminace Amazonie a pokutu ve výší 9,5 miliard USD. Chevron se obrátil na investiční tribunál s tím, že rozhodnutí je v rozporu s mimořádnými investorskými privilegii dle dvoustranné investiční smlouvy mezi USA a Ekvádorem.

Obyvatelé rozvojových zemí jsou ve větší míře postiženi negativními důsledky činnosti nadnárodních korporací na životním prostředí, zdraví a životech, právech původních obyvatel či bezpečnosti. Nutno dodat, že vlády rozvojových zemí k těmto porušením v některých případech přispívají, v jiných případech – zejména autoritativních režimů - jsou dokonce primárními aktéry, anebo nejsou schopny nastavit a zajistit rámec proto, aby k takovýmto porušením nedocházelo či byly následně adekvátně sankcionovány.

Rovněž je skutečností, že zisky některých korporací dnes převyšují hrubý národní produkt zemí,
v nichž působí, a poměr sil mezi korporacemi a některými státy se za posledních 40 let dramaticky změnil.

Rozvinuté země, jakož i korporace samotné, podobné iniciativy radikálně odmítají. Právě postoj rozvinutých zemí, za aktivního lobbyingu korporací, vedl k zamítnutí předchozích snah o právně závazný instrument. Pokud jde o stávající iniciativu, USA a EU již po přijetí rezoluce oznámily, že se sjednávání nového instrumentu nebudou vůbec účastnit.

Jak známo, rozvinuté země (jakož i korporace) upřednostňují v této oblasti platformy dobrovolné, ať už Globální kompakt OSN či Principy firem a lidských práv (prof. Ruggieho) přijatých Radou v roce 2011. Pro tyto je charakteristické zahrnutí všech aktérů (tedy i korporací a jejich sdružení) do tvorby těchto standardů a absence monitoringu či jakéhokoli kontrolního mechanismu.

Dle jejich názoru je právní regulace v této oblasti téměř výhradně věcí práva vnitrostátního, mezinárodní společenství si sděluje dobré praktiky a nabyté zkušenosti.

Toť tedy známé rigidní politické postoje.  Ty jsou odraženy i ve stávající iniciativě, kterou tak odsuzují k neúspěchu. Proponentům iniciativy se podařilo rezoluci sice prosadit, přičemž však pro ní nehlasovala ani většina členů Rady. Politický mandát pracovní skupiny je tedy velmi slabý. Rovněž instrument, který by měl být sjednán je nedostatečně vymezený.

Zdá se, že aspiruje na všeobjímající smlouvu v oblasti byznysu a lidských práv, tedy teoreticky zahrnující standardy týkající se pracovního práva, ochrany spotřebitele, práva životního prostředí, trestního či humanitárního práva. Toto může vést k větší nutnosti abstrakce a tímto oslabení stávajících standardů, nezbytnosti další interpretace ze strany států a tedy spíše k roztříštění než univerzalizaci.

Nejasný je též rozsah instrumentu, kdy rezoluce v názvu zahrnuje „jiné podniky“, přičemž v poznámce pod čarou je výslovně vylučuje, čímž omezuje instrument pouze na nadnárodní korporace. Nedá se vyloučit, že takováto smlouva by mohla být za stávajících okolností rozvojovými zeměmi sjednána
a přijata, nicméně její praktický přínos by byl zanedbatelný.

Proto je i v jejich zájmu vykročit směrem k nalezení smysluplného vymezení obsahu a rozsahu smlouvy v jasně definovaných oblastech, v nichž by mohla být potenciálně užitečná, jakož 
i akceptovatelná pro země rozvinuté. Většina z těchto, jak bylo uvedeno, se však na jednání vůbec nechystá dostavit.

Tím si ovšem uzavírají cestu k dialogu a předem odmítají možnosti pro užitečný posun k silnější ochraně lidských práv v dané oblasti.

S argumentem, že je potřeba nejdříve implementovat Ruggieho Principy a tedy investovat zdroje tímto směrem, se tak zbavují příležitosti přispět k jednání, které tak jako tak, probíhat bude. Odpovědný postoj na mezinárodním fóru zahrnuje respekt k odlišným postojům, neúčast řešení daného problému nikam neposune.

Vždyť ani prof. Ruggie nevyloučil ve svých zprávách předkládaných Radě možnost přínosu případných nových mezinárodněprávních standardů v dané oblasti, pokud se budou týkat specificky definovaných oblastí, v nichž je takováto úprava potenciálně potřebná a přínosná. Implementace Ruggiho principů a priori nevylučuje případné posílení právně závazných standardů.

Pracovní skupina má v průběhu prvních dvou zasedání definovat obsah a rozsah nové smlouvy, což bude klíčové pro její potenciální užitek a mohlo by být pro rozvinuté země příležitostí pokusit se posunout vývoj správným směrem.

Relevantní otázkou, kterou by si státy měly klást je, zda a jak může případný instrument posílit ochranu lidských práv před případným negativním vlivem nadnárodních korporací oproti stávajícím standardům mezinárodního práva? Návrh instrumentu Podkomise odmítnutý v r. 2004 zahrnoval sice užitečné elementy, nicméně stanovením přímých povinností korporacím přímo z mezinárodního práva přeskočil vývoj o několik dekád.

Není překvapující, že státy nebyly na takovýto radikální posun připraveny, zejména pokud nevzešel
z jejich vůle a dílny.

Dalším problémem byl všeobjímající obsah, stanovící závazky korporací a firem mnohdy silnější než závazky států, jakož i nedostatečné vymezení odpovědnosti mezi státem a korporacemi. Tohoto by se měl navrhovaný instrument vyvarovat. Měl by zachovat tradiční přístup a stanovit právní závazky států, nikoli korporací.

Tyto závazky by měly směřovat k silnější ochraně práv jednotlivců před případným negativním vlivem činnosti nadnárodních korporací a firem tam, kde takovouto ochranu stávající lidskoprávní smlouvy nezahrnují.

Smlouva by mohla například stanovit povinnost států stíhat určitá jednání korporací, takováto jednání definovat, zakotvit povinnost a parametry mezinárodní spolupráce či vyjasnit otázku extrateritoriality. Rovněž by měla stanovit povinnosti států, pokud jde o přístup obětí porušení lidských práv v důsledku korporátní činnosti ke spravedlivému zadostiučinění.

Pokud OSN nemá vstoupit „do téže řeky“, tedy pokračovat v polarizaci a neúspěchu v řešení dané otázky v mezinárodněprávní rovině, měly by státy ustoupit od svých automatismů a snažit se posunout ochranu lidských práv v této oblasti o stupeň výš.

Česká republika by se mohla pokusit diskutovat s unijními partnery smyslupnou účast na jednáních pracovní skupiny a přijít s konkrétními návrhy, jak toho dosáhnout.

Autorka článku: Ivana Machoňová Schellongová