Nové technologie přinášejí nové příležitosti i výzvy v mnoha oblastech, lidská práva nejsou výjimkou. Internet a virtuální prostor, algoritmy, umělá inteligence, online systémy umožňující sběr dat a sledování, online vedená soudní řízení dopadají na řadu lidských práv – včetně práva na soukromí, svobody vyjadřování, zákazu diskriminace či práva na spravedlivý proces. Právní úprava obecně, jakož i v oblasti lidských práv, často zaostává za rychlostí vývoje nový technologií. Přitom tento vývoj je mnohými považován za revoluci, srovnatelnou s historickými revolucemi, které závažně ovlivnily vývoj lidské společnosti. Dle některých názorů mohou v tomto případě být dopady a změny na lidstvo ještě mnohem zásadnější.¹

Na to, jak tyto nové výzvy uchopit v oblasti lidských práv, momentálně existují dva názorové proudy. Dle prvního je stávající právní rámec tvořený zejména Všeobecnou deklarací lidských práv a univerzálními a regionálními smlouvami dostatečný a otázky související s dopadem vývoje a používáním nových technologií na lidská práva je možno ošetřit interpretací stávajících instrumentů. Koneckonců toto mezinárodní orgány, například smluvní výbory OSN, již delší dobu činí, prostřednictvím rozšíření ochrany práv, jako například svobody vyjadřování, shromažďování či ochrany soukromí, z off‑line prostoru směrem online.² Dle druhého názoru je potřeba zavést nová práva a zohlednit také, že stávající mezinárodní právní rámec, který je primárně teritoriální a jehož primárními subjekty jsou státy neodpovídá online realitě, která žije mimo hranice států a je převážně v rukou nadnárodních technologických společností.³ Kompromisem těchto přístupů by mohla být cesta „soft law“ instrumentu, kterou v oblastí neurotechnologií momentálně posuzuje Rada pro lidská práva.

V říjnu 2022 pověřila Rada pro lidská práva svůj podřízený orgán, Poradní výbor (Advisory Committee), vypracováním studie ohledně „dopadu, příležitostí a výzev neurotechnologií na podporu a ochranu lidských práv“.⁴ Neurotechnologie představují pro lidská práva obrovskou výzvu, neboť‘ jejich prostřednictvím má být umožněno vstupovat a zasahovat do mentálního prostoru jednotlivců a ovlivňovat mentální kapacity (např. paměť‘, emoce, racionální přemýšlení) a chování. Jedná se o rapidně se rozvíjející oblast, jak v rámci „International Brain Initiative“,⁵ tak zejména tzv. „GAFAM“⁶ s ohledem na slibné komerční využití.

Lidským právem, jehož by se mohl vývoj neurotechnologií primárně dotknout, je svoboda myšlení. Toto právo, stejně jako svoboda svědomí či náboženství, chrání vnitřní, psychologickou stránku jednotlivce (forum internum). Ještě nedávno bylo bráno za samozřejmé, že každý si může myslet, co chce, a zásahy do myšlení jednotlivců jsou nemožné. Proto má toto právo povahu absolutní, neumožňující omezení, na rozdíl od jeho vnějších projevů, jako je svoboda vyjadřování, které omezeny být mohou. Vývoj neurotechnologií toto může výrazně změnit, například neurostimulační technologie mohou být využity k nelegitimním cílům za účelem ovlivnění rozhodovacích procesů. Svoboda myšlení nebyla doposud příliš předmětem judikatury smluvních výborů.⁷ Zvláštní zpravodaj Rady pro lidská práva pro svobodu náboženství a vyznání ve své zprávě uvádí některé atributy tohoto práva.⁸ S ohledem na možné budoucí zásahy do tohoto práva bude podrobnější interpretace, pokud jde o rozsah a atributy, užitečná. Podobně jsou na tom i další „vnitřní práva“, tedy právo na svobodu svědomí a náboženství, a právo zastávat názor. Svoboda myšlení, svědomí a právo zastávat názor bez vnějších zásahů jsou zásadní pro výkon dalších práv, včetně práva politické participace. Proto je důležité uznat právo odmítnout jakékoli nucené neurotechnologie, jakožto součást práva se svobodně rozhodovat, které rovněž souvisí s právem na osobní integritu.

Stejně tak může být dotčeno právo na soukromí. Pokud budou neurotechnologie vstupovat do lidských myslí a umožňovat nahrávání a shromažďování citlivých osobních informací, mohou být používány jako moderní sledovací prostředky. Riziko těchto technologií na rozdíl od těch stávajících spočívá v tom, že obchází úroveň vědomého uvažování a jednotlivci nemají ochranu před tím, aby jejich mysl byla nedobrovolně čtena. Neurotechnologie tak představují nové výzvy pro ochranu soukromí a ochranu osobních údajů. Riziko je o to větší, o co narůstá rozvoj neurotechnologií z důvodu komercionalizace neurotechnologických produktů, které vyžadují masivní sběr a zpracování dat týkajících se mozku. Proto je potřeba zajistit ochranu soukromí před zásahy třetích stran a posílit požadavek udělení souhlasu, zejména v oblasti sběru a zpracování těchto dat.

Je rovněž zřejmé, že některé skupiny obyvatel, jako osoby se zdravotním postižením či děti, a některé oblasti, například vojenské složky či soudnictví, mohou být více ohroženy a je potřeba jim věnovat zvýšenou pozornost. Pokud jde o doporučení, jak by OSN mohla oblast neurotechnologií a lidských práv dále uchopit, zpráva Poradního výboru navrhuje vypracování souboru směrnic (set of guiding principles) k aplikaci lidskoprávního rámce na neurotechnologie, se zvláštním zřetelem na ochranu svobody myšlení a souvisejících práv.⁹ O tomto návrhu rozhodne Rada v letošním roce, a v případě schválení by tyto směrnice mohly být k dispozici v roce 2025.

Závěrem je třeba dodat, že neurotechnologie nepochybně skýtají také pozitivní možnosti, například v oblasti medicíny, nicméně s ohledem na potenciální možnosti zneužití je třeba předvídat a zajistit maximální možnou ochranu před zásahem do lidských práv a mentální integrity jednotlivců.

Další informace: OHCHR Digital Space and Human Rights, Neurorights Foundation – New Human Rights for the Age of Neurotechnology.

Autorka článku:   Ivana Machoňová Schellongová