Druhý senát německého Spolkového ústavního soudu vydal dne 15. prosince 2015 rozhodnutí 2 BvR 2735/14,¹  v němž připustil možnost přezkumu národních předpisů determinovaných právem Evropské unie (a tedy de facto unijního práva) v případech, kdy by prokazatelně hrozil zásah do těch nezměnitelných částí německého Základního zákona, jež nebyly a nemohou být předmětem přenosu pravomocí na Evropskou unii.

Jde tak o svého druhu pokračování linie započaté rozhodnutími známými jako Solange I a II, Maastricht, Mangold či Lisabon, které v sobě kombinují ochranu základních práv a přezkum, zda orgány Evropské unie nepřekročily pravomoci svěřené jim členskými státy.

Německý Spolkový ústavní soud opřel výše uvedené tvrzení nejen o články 23 odst. 1 třetí věta a 79 odst. 3 Základního zákona (tj. ochrana ústavní identity, kdy založení Evropské unie jakož i další změny v unijním právu, které by měnily nebo doplňovaly Základní zákon, případně takovouto změnu či doplnění umožňovaly, musejí být v souladu s nezměnitelnými ustanoveními Základního zákona) ve spojení s článkem 1 odst.1 Základního zákona (ochrana lidské důstojnosti zahrnující princip individuální viny – Schuldprinzip), ale i článek 4 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii (respekt k národní identitě členských států).

Spolkový ústavní soud současně výslovně uvádí, že toto čtení neodporuje principu loajální spolupráce zakotvenému v článku 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii, protože je odrazem mezinárodně-smluvního základu Evropské unie, kdy členské státy jsou nejenom zakládajícími státy ale i „pány smluv”.

Spolkový ústavní soud dále klade pro přípustnost přezkumu unijního práva prizmatem ústavní identity, s možným následkem jeho neaplikovatelnosti v Německu, přísné podmínky a vyhrazuje si k němu výlučnou pravomoc.

V konkrétním případě občana USA, který byl v roce 1992 v nepřítomnosti odsouzen italským soudem k třicetiletému trestu odnětí svobody za organizovaný dovoz a přechovávání kokainu a v roce 2014 dopaden v Německu na základě Evropského zatýkacího rozkazu, však tento přezkum nebylo nutné použít.

Spolkový ústavní soud zrušil rozhodnutí düsseldorfského soudu o extradici na základě interpretace německého zákona o mezinárodní spolupráci v trestních věcech, který transponuje Rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu, a umožňuje ve smyslu čl. 4a odst. 1 písm. d (i) tohoto rámcového rozhodnutí odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného v nepřítomnosti dotyčné osoby.

Rozhodnutí druhého senátu Spolkového ústavního soudu je proto možné vnímat jako další z varovných signálů v rámci soudního dialogu se Soudním dvorem Evropské unie, že ochrana základních práv v unijním právu interpretovaném unijními orgány v některých případech nemusí být z hlediska národního ústavního práva dostatečná.

Podobně se k rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci Melloni vyjádřil již španělský Ústavní tribunál dne 13. února 2014, rozhodnutí 26/2014,² kdy sice dospěl ke stejnému výsledku jako Soudní dvůr Evropské unie, avšak na základě interpretace národního ústavního práva s přihlédnutím k rozhodovací praxi nejen Soudního dvora Evropské unie, nýbrž i Evropského soudu pro lidská práva.
  

Autorka článku: Jana Ondřejková

________________________________________________________________________________________________________________

¹ Dostupné na: https://www.bundesverfassungsgericht.de/SharedDocs/Entscheidungen/DE/2015/12/rs20151215_2bvr273514.html;jsessionid=030952229C4DA729F0419E8412AD0BDF.2_cid392

² Dostupné na:

https://www.tribunalconstitucional.es/es/jurisprudencia/restrad/Paginas/JCCJCC262014en.aspx