Nový občanský zákoník upřednostnil v základním interpretačním ustanovení (§ 2 odst. 1) výklad soukromého práva v souladu s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem, čímž zdůraznil obecnější fenomén konstitucionalizace soukromého práva,¹  který je již řadu let i v České republice potvrzován judikaturou soudů a právní doktrínou.

Jedno z nedávných rozhodnutí Ústavního soudu se týkalo klíčové otázky působení základních práv v soukromém právu, kterou je míra omezení autonomie vůle, jakožto stěžejního principu soukromého práva, základními právy a svobodami. V případu šlo o ústavní stížnost, jíž se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí soudů, které jí nevyhověly v žalobě o určení vlastnictví k bytu.

Stěžovatelka byt obývala jako nájemnice, neboť jej dříve prodala pod vlivem nepříznivé finanční situace. Tyto její finanční obtíže jí údajně způsobila nebankovní společnost, která jí půjčila peníze na splácení předchozích dluhů.

Ze skutečností zjištěných soudy vyplynulo, že tato společnost nejprve nabídla stěžovatelce půjčku, následně její splacení zajistila bytem stěžovatelky a v situaci, kdy stěžovatelka nebyla schopna tuto půjčku splatit, jí společnost přesvědčila, že východiskem bude prodej bytu. Kupující bytu se stala další společnost, jejíž jediná společnice byla příbuznou jednatele společnosti, která stěžovatelce poskytla půjčku.

Celý komplex smluv, jež stěžovatelka uzavřela a jež z důvodu vysokých smluvních pokut vyhodnotil Ústavní soud jako zakázané smlouvy lichevní, které jsou v rozporu s dobrými mravy, a tedy neplatné podle § 39 tehdy platného občanského zákoníku.

Ústavní soud aplikoval řadu obecných principů a konstatoval, že obecné soudy se při zkoumání rozporu s dobrými mravy soustředily na zkoumání rozporů izolovaných ustanovení kupní smlouvy, aniž by vzaly v potaz celý komplex závazkového vztahu, včetně kontraktační fáze (odst.35 odůvodnění rozhodnutí). Při sledování širších souvislostí případu je podle Ústavního soudu zřejmé, že jediným cílem, který měla společnost poskytující půjčky, je připravit stěžovatelku o její byt (odst. 43 odůvodnění).

Závěrem Ústavní soud konstatoval, že „postup věřitelů byl v rozporu s dobrými mravy a tyto specifické okolnosti neměly zůstat v rozhodnutích obecných soudů bez odezvy, tj. soudy měly v souladu s demokratickými zásadami spravedlnosti přimět k takovému výkladu práva, který by umožňoval stěžovatelku jako slabší smluvní stranu chránit” (odst. 43 odůvodnění).  Způsob argumentace rozhodnutí Ústavního soudu připomíná německý model rozhodování Spolkového ústavního soudu, který v úvodu právního posouzení věci zdůrazní obecné ústavní principy, jež následně aplikuje na daný případ (viz část III. A a B rozhodnutí).

Z věcného hlediska vybízí rozhodnutí k zamyšlení nad několika otázkami, z nichž bych zdůraznil dvě: roli soudů při aplikaci ústavního práva za účelem zajišťování „spravedlivějšího” soukromého práva a postavení základních práv ve vztahu k soukromého právu.

Role soudů při zajišťování „spravedlivějšího” soukromého práva

První otázkou, kterou uvedené rozhodnutí vybízí, je představa spravedlivého soukromého práva. Ponechme stranou problematickou kategorii spravedlnosti (pro někoho může být spravedlivé chránit slabší smluvní stranu, pro jiného svobodnou vůli soukromých subjektů), důležitá je v této souvislosti zejména představa, jak je této spravedlnosti dosahováno. Jak správně Ústavní soud podotýká, je to především zákonodárce, který musí nastavit zákonnou regulaci společenských vztahů. Ovšem v určitých případech jsou to naopak soudy a orgány aplikující právo, které mají tuto spravedlnost zajišťovat.

Slovy Ústavního soudu, „i tam, kde se zákonodárce nevydal cestou vědomého zvýhodnění „slabšího”,  …ponechává orgánu, který pozitivní právo aplikuje, prostor pro řešení napětí mezi neúplností psaného práva a povahou konkrétního případu cestou aplikace ústavních principů v materiálním pojetí právního státu (soudní diskrece)” (odst. 17 odůvodnění). Zde však je ponechána nezodpovězená otázka, jak zjistit, zda úprava nastavená zákonodárcem ponechává soudům v rovině soukromého práva možnost její korekce abstraktními ústavními principy a hodnotami.

Pokud již Ústavní soud přenesl uvedený spor na ústavní úroveň, měl rovněž akcentovat ústavní rozměr autonomie vůle v soukromém právu, která je projevem obecné hodnoty svobody v právu ústavním (čl. 2 odst. 4 Ústavy – zásada legální lecence).

V rovině ústavní, pokud vůbec tento spor dosahuje této dimenze, se tedy nejedná o doplnění ústavní hodnoty do soukromého práva, nýbrž kolize dvou ústavních hodnot – rovnosti a svobody, přičemž tuto kolizi musí v prvé řadě vyřešit zákonodárce nastavením právní regulace v podobě spotřebitelských smluv.

Idea „totálního konstitucionalismu” nebo ústavy jako rámce 

V hojně diskutovaném článku popsal německý profesor Mattias Kumm vývoj poválečného paradigmatu základních práv jakožto objektivního řádu hodnot jako vývoj směřující od totálního státu (total state) k „totálními konstitucionalismu” (total constitutionalism).² 

Takovýto výklad postavení ústavních norem, principů a hodnot však není jediný možný – stačí vzpomenout kritiku z pera Ernsta-Wolfganga Böckenfördeho vůči rozhodnutí Lüth³  zakládající nepřímý horizontální účinek základních práv v praxi německého Spolkového ústavního soudu. Böckenförde se ptá, zda intepretace ústavy ze strany soudů má přinášet řešení každého problému v jednotlivých právních odvětvích.⁴

Logicky se nabízí otázka, jaký je vlastně smysl soukromého práva, pokud by jakýkoliv spor mohl být přenesen na ústavní úroveň a řešen pomocí abstraktních hodnot rovnosti, spravedlnosti, důstojnosti apod. Toto ohlédnutí za německou debatou ohledně postavení ústavy může být shrnuto v myšlence Roberta Alexyho uvedené v dodatku k jeho knize Teorie základních práv, že ústava má sloužit jako rámec (Rahmenordnung) nikoliv materiální základ jakéhokoliv rozhodování (Grundordnung).

Judikatura Ústavního soudu k otázkám práv spotřebitelů se pomalu rozrůstá, stačí připomenout mediálně známý případ bankovních poplatků,⁵ v němž Ústavní soud sehrál roli sjednocovatele judikatury nižších soudů, proti jejichž rozhodnutí nebyl přípustný opravný prostředek, které se však ve svých závěrech podstatně lišily.

Kombinací závěrů tohoto případu a kauzy bankovních poplatků lze přibližně identifikovat dělící linii, kdy Ústavní soud poskytuje ochranu smluvní autonomii jako projevu ústavní zásady svobody a naproti tomu chrání slabší smluvní stranu kontraktu jako projev ústavní hodnoty rovnosti, v materiálním pojetí. Tato linie připomíná starší rozhodování Spolkového ústavního soudu v případu smluv o ručení (Bürgschaftsverträge),⁶  kde se tento soud pokusil provést určité rozhraničení autonomie a rovnosti. Na straně jedné nesmí být slabší smluvní strana poskytovatelem finančních služeb oklamána, pokud se však ukáže, že její souhlas je projevem svobodné vůle, měla by převážit autonomie vůle, jakkoliv by důsledky rozhodnutí byly pro spotřebitele následně nevýhodné.

Na závěr lze uvést, že rozhodnutí svým ambiciózním dosahem vybízí k úvahám o vztahu práva a politiky, což je velmi přesně vyjádřeno v tiskové zprávě, která rozhodnutí shrnuje následovně: úkolem soudů je chránit slabší smluvní stranu proti lichvě a zabránit nemravnému obchodu s chudobou.⁷

První část (ochrana slabší smluvní strany proti lichvě) je právem, kterému poskytují ochranu soudy, ovšem druhá část (zabránění nemravného obchodu s chudobou) je určitý cíl, k jehož dosažení, podle mého názoru, činnost soudů samotných nestačí.

Autor článku: Pavel Ondřejek

________________________________________________________________________________________________________________________________

¹ MICKLITZ, Hans-W. Introduction. In: MICKLITZ, Hans-W. (ed.). Constitutionalisation of European Private Law. Oxford: Oxford University Press, 2014, s. 1. V širším kontextu viz MICKLITZ, Hans-W. Konstitutionalisierung, Regulierung und Privatrecht. In: GRUNDMANN, Stefan, MICKLITZ, Hans-W., RENNER, Moritz (eds.). Privatrechtstheorie. Band I. Tübingen: Mohr Siebeck, 2015, s. 623 a násl.

² KUMM, Matthias. Who Is Afraid of the Total Constitution? Constitutional Rights as Principles and the Constitutionalization of Private Law. German Law Journal, roč. 7, č. 4, 2006, s. 341 – 369. Ke kritize viz podrobněji ONDŘEJEK, Pavel: A Structural Approach to the Effects ofFundamental Rights on Legal Transactions in Private Law. European Constitutional Law Review, č. 2, 2017.

³ Rozhodnutí Spolkového ústavního soudu SRN BVerfGE 7, 198 ze dne 15. 1. 1958 (Lüth). K významu tohoto případu pro německý poválečný konstitucionalismus srov. v české literatuře HOLLÄNDER, Pavel. Putování po stezkách principu proporcionality: intence, obsah, důsledky. Právník, 2016,
č. 3, s. 270. Z bohaté německé literatury lze zmínit: DREIER, Horst. Dimensionen der Grundrechte. Von der Wertordnungsjudikatur zu den objektiv-rechtlichen Grundrechtsgehalten. Hannover: Hennies und Zinkeisen, 1993.

⁴ BÖCKENFÖRDE, Ernst-Wolfgand: Grundrechte als Grundsatznormen. In: BÖCKENFÖRDE, Ernst-Wolfgang: Staat, Verfassung, Demokratie.

⁵ Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne
10. 4. 2014 (bankovní poplatky)

⁶ Rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 19. října 1993, BVerfGE 89, 214 Bürgschaftsverträge (rozhodnutí je dostupné na www.servat.unibe.ch)

⁷ Ústavní soud, tisková zpráva č. 11/2017, dostuná na internetu: https://www.usoud.cz/aktualne/ukolem-soudu-je-chranit-slabsi-smluvni-stranu-proti-lichve-a-zabranit-nemravnemu-obchodu-s/.