V lednu tohoto roku vydal Ústavní soud Slovenské republiky rozhodnutí, jehož základní otázkou bylo, zda zmocnění dané zákonem, aby obce stanovily výši daně z nemovitosti na svém území, je provedeno ústavně konformním způsobem.

Jednalo se o první případ věnovaný této problematice ve více než dvacetileté historii tohoto soudu.

Rozhodnutí je významné i tím, že soud vymezil základní kritéria ústavního přezkumu daňových předpisů a poplatků. Kromě inspirace zahraniční judikaturou (včetně judikatury českého Ústavního soudu) řešil slovenský ústavní soud důležitou otázku úlohy soudního přezkumu v politických otázkách.

Navázal tak na svou judikaturu v oblasti sociálních práv (o jednom z případů bylo referováno
v loňském čísle Bulletinu č. 4/2013 – nález Ústavního soudu Slovenské republiky sp. zn. PL. ÚS 13/2012 ze dne 19. června 2013 týkající se posouzení ústavnosti zákona o minimálních mzdových nárocích sester).

Spor se týkal novely zákona o místních daních a několika místních předpisů obcí, které na svých územích zdanily v návaznosti na uskutečněnou fiskální decentralizaci nemovitý majetek.

Navrhovatelé, kterými byla skupina poslanců slovenské Národní rady, shrnuli svou kritiku předmětné úpravy do dvou hlavních bodů.

První námitka směřovala ke skutečnosti, že zákonodárce nestanovil zastropování roční sazby daní
z nemovitostí, pouze stanovil maximální rozpětí, v němž se příslušné daně mohou pro jednotlivé druhy nemovitostí pohybovat.

Ústavní soud se v úvodu zabýval svou úlohou při řešení sporů, které jsou tradičně předmětem politiky. K tomu uvedl následující:

Ústavní soud v souvislosti s přezkumem  daní (příp. poplatků a jiných obdobných veřejných dávek) 
v první řadě akceptuje skutečnost, že sféra daní (resp. poplatků) patří do okruhu „politických otázek“, ve vztahu k nimž je zapotřebí respektovat vyšší míru autonomie zákonodárce, případně jiného orgánu veřejné moci, kterému je na základě zákona svěřena pravomoc ukládat daně, příp. poplatky.

Tato skutečnost se objektivně musí projevit v intenzitě (rozsahu) věcného zaměření a metodiky ústavního přezkumu, který by měl zahrnovat přezkoumávání:

a) respektování principu legality, tj. zda byla přezkoumávaná daň uložena zákonem, resp. na základě zákona ...,

b) zda uložení předmětné daně sleduje legitimní cíl a má racionální základ,

c) zda předmětná daň nepředstavuje pro poplatníky (skupiny poplatníků) zjevně nadměrnou zátěž, tj. zda není z hlediska vztahu mezi sledovaným veřejným zájmem a legitimním individuálním zájmem poplatníka (skupin poplatníků) extrémní disproporce (zákaz extrémní disproporcionality),

d) zda uložení předmětné daně není projevem zjevného, resp. svévolného porušení ústavního principu rovnosti¹.

V oblasti daní tedy zákonodárce disponuje vyšší mírou diskrece a Ústavní soud hodlá rušit právní předpisy pouze v případech zjevné protiústavnosti.

Otázkou, kterou soud v tomto případu řešil, bylo, zda absence maximální výše daní, kterou na základě zákona mohou obce uložit, vede k závěru o protiústavnosti.

Ústavní soud sice připustil, že i uložení vysoké daně může být důvodem k jeho zásahu, a to pokud daň dosáhne „rdousícího“ či „likvidačního“ účinku^2.  Zároveň však zdůraznil, že závěry o likvidační výši daně by se musely opírat o existující, nýbrž pouze hypotetickou, úpravu.

V současném případě je uložení likvidační daně pouze hypotetickou možností, která nemůže vést ke zrušení zákona, na jehož základě se příslušná daň upraví obecním předpisem. K tomuto argumentu přidává Ústavní soud i další založený na presumované důvěře v samosprávu, které zákonodárce svěřil oprávnění rozhodovat o výši daní.

Podle Ústavního soudu musí i samosprávný orgán respektovat při tvorbě vlastních předpisů ústavní řád a není důvod předpokládat, že bude apriorně přijímat protiústavní předpisy. Z tohoto závěru plyne mimo jiné i fakt, že Ústavní soud nevyloučil případný budoucí přezkum obecních předpisů, které by ukládaly daň z nemovitostí ve výši dosahující „likvidačního“ účinku.

Druhá námitka směřovala k tvrzeným diskriminačním účinkům možné rozdílné daňové zátěže pro jednotlivé vlastníky. Podle názoru navrhovatelů budou novou úpravou nejvíce postiženi samostatně podnikající zemědělci. Ústavní soud v úvodu konstatoval, že rozdílné daňové zatížení subjektů nelze obecně považovat za nelegitimní; rovněž samotné diferencované zdanění nemovistostí sleduje legitimní cíle.

Za nejdůležitější však považoval podobně jako v prvním případě fakt, že konstrukce diferencovaného daňového zatížení je prostředkem k realizaci politiky. Ani druhá námitka tedy nebyla úspěšná.

Z celého případu pak podle mého názoru plyne i hlubší teoretický závěr ohledně aplikovatelnosti antidiskriminačního práva na otázku daní a poplatků. Ústavní soud v tomto rozhodnutí podle mého názoru velmi citlivě posuzoval povahu sporu, přičemž jeho obecné závěry o řešení politických otázek by mohly mít širší uplatnění i v jiných případech.

Autor článku: Pavel Ondřejek

________________________________________________________________________________________________________________________________

¹ Nález Ústavního soudu SR ze dne 22. ledna 2014 sp. zn. PL. ÚS 5/2012

² V tomto závěru citoval judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ze dne 18. února 1991 ve věci Fredin proti Švédsku, rozsudek ze dne 23. září 1982 ve věci Sporrong a Lönnroth proti Švédsku)..