Dne 7. března 2017 vydal Ústavní soud usnesení, kterým odmítl ústavní stížnost České pirátské strany a jejího kandidáta Ing. Lukáše Černohorského spojenou s návrhem na zrušení čl. 19 odst. 2 Ústavy, upravujícího mj. věkovou hranici pro volitelnost do Senátu. Skutkový stav byl poměrně jednoduchý: v srpnu 2016 odmítl frýdecko-místecký magistrát registrovat přihlášku České pirátské strany k volbám do Senátu, protože Ing. Černohorský, narozen v roce 1984,¹  nesplní podmínku dosažení nejméně 40 let věku v dnech voleb. Opravný prostředek proti tomuto rozhodnutí zamítl s podrobným odůvodněním Krajský soud v Ostravě.

První okruh řešených problémů byl procesní: zda může kandidát politické strany, který nebyl (a podle soudního řádu správního ani nemohl být) účastníkem řízení před správním soudem, podat ústavní stížnost.

Většina soudců se shodla, že nikoliv, protože opravný prostředek proti rozhodnutí o přihlášce k registraci existuje, pouze jej musí „za kandidáta” podat politická strana, za kterou kandiduje. Pokud by mohl ústavní stížnost podat přímo kandidát na listině politické strany, který se neobrací na správní soud, znamenalo by to, že taková odmítnutí přihlášek k registraci by meritorně přezkoumával přímo Ústavní soud. Proti tomuto závěru se rozsáhle vyjádřili soudkyně Šimáčková a soudce Šimíček, ke kterým se připojila soudkyně Tomková.

Tvrdili, že v případě pochybností ohledně aktivní žalobní legitimace měl Ústavní soud rozhodnout ve prospěch práva na soudní ochranu, i kdyby ji měl poskytovat proti rozhodnutí správního orgánu přímo Ústavní soud. Na rozdíl od procesních otázek, výsledek meritorního posouzení stížnosti proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a připojeného návrhu na zrušení ustanovení čl. 19 odst. 2 Ústavy se zdá být na první pohled ze strany ústavních soudců jednomyslný.

Z uvedených úryvků rozhodnutí Krajského soudu vyplývá, že se neomezil pouze na argumentaci právní silou ústavního zákona, nýbrž poukázal i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, studie Evropské komise pro lidská práva. V návaznosti na ně se zabýval institutem bikameralismu a dovodil, že věková hranice 40 let představuje legitimní cíl zajištění zkušeností kandidátů, který současně není nepřiměřený.

Česká pirátská strana ani Ústavní soud tak rozhodnutí Krajského soudu nic nevytýkaly (stěžovatelka brojila proti ústavní úpravě pasivního volebního práva) a Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Z hlediska ústavního práva po nálezu ve věci Melčák²  považuji nicméně za klíčový bod 18 komentovaného usnesení.

Většina jedenácti ústavních soudců (soudcem zpravodajem se poté, co návrh původní soudkyně zpravodajky K. Šimáčkové nezískal dostatečnou podporu, stal T. Lichovník) v něm stručně uvedla, že čl. 9 odst. 2 Ústavy, tj. ochrana podstatných náležitostí demokratického právního státu, neotevírá cestu k přezkumu původního znění Ústavy, protože toto ustanovení „je potřeba vnímat jako omezení ústavodárce směřující do budoucna a chránící ústavní pořádek před jeho nepřípustnými změnami”.

Přestože se i disentující soudci shodli, že stížnost měla být ve výsledku odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, navrhovali podrobný přezkum námitek České pirátské strany a jejího kandidáta proti věkové hranici 40 let, které subsumovali pod čl. 9 odst. 2 Ústavy. K. Šimáčková, na kterou odkazují V. Šimíček a M. Tomková, se následně konkrétně vyjadřuje k tomu, co podle ní nelze považovat za libovůli ústavodárce.³
 
Jako nepřípustnou libovůli orgánů veřejné moci sice uvádí případné soudní zásahy do základních atributů státoprávního uspořádání, mimo jí vytvořenou kategorii „výlučných pravomocí ústavodárce” (kterou zjevně neztotožňuje s tzv. výhradou ústavního zákona) však podle této argumentace potenciálním stěžovatelům nic nebrání v pokusech napadat ústavní úpravu s odkazem na čl. 9 odst. 2 Ústavy. Domnívám se, že toto většinou ústavních soudců odmítnuté stanovisko představuje aktivistický přístup, kterým by se ústavní soudci prostřednictvím svého vlastního výkladu podstatných náležitostí demokratického právního státu pasovali do pozice efektivních revizorů ústavních zákonů České republiky.

Pravomoc přezkoumávat národní ústavy prizmatem subjektivně interpretovaných standardů mají Soudní dvůr Evropské unie nebo mezinárodní soudy, avšak na základě vlastních teorií přednosti evropského (unijního) a nadřazenosti mezinárodního práva.

Disentující ústavní soudci v disentech připojených k unesení Ústavního soudu Pl. ÚS 34/16 přesvědčivou konstitucionalistickou teorii, podle které by mohli z věcných (a nikoliv procesních) důvodů zasáhnout do ústavního pořádku České republiky, aniž by tím porušili demokratický charakter právního státu, neformulovali.

Autorka článku: Jana Ondřejková
 

________________________________________________________________________________________________________________________________

¹ Informace z webových stránek České pirátské strany https://wiki.pirati.cz/lide/Lukas_Cernohorsky

² Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 27/09 ze dne 10. 9. 2009.

³ „Volba formy vlády, formy územní organizace státu, postavení jednotlivých ústavních aktérů a způsob jejich volby či ustavení, volba mezi unikameralismem a bikameralismem, určení věkových hranic pro výkon volebního práva a pro přístup k voleným funkcím, jakož i mnohé další otázky organizace veřejné moci, patří do výlučné pravomoci ústavodárce.”