Řecká dluhová krize a úsporná opatření poutají pravidelnou pozornost posledních 8 let od okamžiku, kdy v říjnu 2009 Giorgos Papakonstantinu, tehdejší řecký ministr financí, oznámil na schůzce ministrů financí Evropské unie (EU), že bývalá řecká vláda lhala o schodku státního rozpočtu.¹ 

V květnu následujícího roku již musela EU a Mezinárodní měnový fond (MMF) Řecku pomoci 
s půjčkami v celkové výši 110 miliard eur, aby odvrátily jeho státní bankrot.

Nové půjčky Řecko dostávalo i v průběhu dalších let a výměnou se zavázalo zkrotit vysoký rozpočtový schodek a přijmout celou řadu reforem. Na jejich plnění začala dohlížet tzv. „troika”: Evropská komise, Evropská centrální banka a MMF. Vynucená rozpočtová opatření však měla devastující dopad na životní úroveň řeckých občanů. Navíc ani sami ekonomové se nejsou schopni shodnout na tom, zda tato opatření měla vůbec pozitivními dopady na řecké hospodářství.²

Podle studie nevládní organizace zabývající se lidskými právy mělo v Řecku v době krize docházet
k rozšířenému porušování občanských, politických, hospodářských i sociálních lidských práv. Za viníka nebyl označen pouze řecký stát, ale také „troika”, jejímž prostřednictvím nesou odpovědnost také mezinárodní organizace, které ji tvoří a také členské státy těchto mezinárodních organizací.³

Zpráva nezávislého experta pro Radu pro lidská práva OSN z r. 2016 připustila, že v Řecku dochází
k rozšířenému popírání sociálních a hospodářských práv, a konstatovala, že přehnaná úsporná opatření prohloubila ekonomickou krizi.⁴  Vážnými dopady na právo na zdravotní péči nebo právo na vzdělání v důsledku hospodářské krize a omezování veřejných rozpočtů se zvláštním důrazem na Řecko se zabývala rovněž studie Evropského parlamentu z r. 2015.⁵

Pokud vynucená opatření způsobují utrpení Řeků bez většího přínosu, vyvstává pak z pohledu mezinárodního práva otázka odpovědnosti. Alespoň takto se snaží situaci prezentovat řecká nevládní iniciativa, která v r. 2011 zaslala Mezinárodnímu trestnímu soudu první podání k šetření ve věci „zločinů genocidy a zločinů proti lidskosti proti helénskému/řeckému národu”. Žalobce Mezinárodního trestního soudu však r. 2012 k otevření vyšetřování zažádal o více oficiálních důkazů.6  V r. 2016 tak řecká iniciativa shromáždila nové dokumenty, včetně některých výše uvedených, které žalobci předala.

V Římském statutu Mezinárodního trestního soudu jsou v čl. 7 upraveny zločiny proti lidskosti 
a v odst. 2 písm. k) tohoto článku se sem řadí také „jiné nelidské činy podobné povahy spočívající 
v úmyslném způsobení velkých útrap nebo těžké újmy na zdraví či poruchy duševního nebo tělesného zdraví”. Výše zmiňované dokumenty by např. právě rozšířené poruchy duševního nebo tělesného zdraví mohly dokazovat. Minimálně požadavek úmyslného chování však představuje velice obtížně prokazatelný prvek jednání na straně představitelů „troiky”.⁷

V čl. 30 odst. 2 Římského statutu je definováno jako úmysl dopustit se určitého jednání nebo úmysl způsobit určitý následek, nebo vědomí, že za obvyklého sledu událostí dojde k takovému následku. Lze tedy očekávat, že tato stížnost, přestože upozorňující na řadu studií a analýz potvrzujících zhoršující se situaci v oblasti dodržování především sociálních a hospodářských lidských práv v Řecku, nepovede ani v tomto případě k větší aktivitě žalobce.

Dopad úsporných opatření se však netýká pouze řecké dluhové krize a Mezinárodního trestního soudu. Negativní dopad na ochranu základních lidských práv již konstatovalo několik evropských institucí jako Agentura Evropské unie pro základní práva⁸ nebo Rada Evropy.⁹ Případy týkající se úsporných opatření jsou také v posledních letech předkládány Evropskému soudu pro lidská práva a Výboru OSN pro hospodářská, sociální a kulturní práva. Zde však většinou naráží na překážky přípustnosti a jurisdikce.¹⁰

Autor článku: Ondřej Svoboda
________________________________________________________________________________________________________________________________

¹ Řecko falšovalo údaje o schodku svého rozpočtu, rozhlas.cz [online]. 20. 10. 2009.

² Viz např. Joseph E. Stiglitz, The Euro: How a Common Currency Threatens the Future of Europe, WW Norton 2016; PaulKrugman, Europe’s Economic Suicide,New York Times. 16. 4. 2012.

³ FIDH – International Federation for Human Rights, Downgrading rights: the cost of austerity in Greece. 2014,s. 68–69.

⁴ Human Rights Council, Report of the Independent Expert on the effects of foreign debt and other related international financial obligations of States on the full enjoyment of all human rights, particularly economic, social and cultural rights on his mission to Greece, A/HRC/31/60/Add.2. 29. 2. 2016, odst.
76, 77.

⁵ European Parliament, The impact of the crisis on fundametal rights across Member States of the EU. Comparative analysis. Únor 2015.

⁶ We Open the 2nd and Determining Round of Appeal to the ICC, crimesagainstgreeks.com [online]. 29. 8. 2016.

⁷ V jednom řeckém podání Mezinárodními trestnímu soudu byli za pachatele označeni generální ředitelka MMF C. Lagarde, německá kancléřka A. Merkel, německý ministr financí W. Schauble, tehdejší předseda Evropské komise J. M. Barroso a tehdejší předseda Evropské rady H. A. Van Rompuy.

⁸ European Union Agency for Fundamental Rights,Fundamental rights: challenges and achievements in 2012. červenec 2013.

⁹ Council of Europe, Safeguarding human rights in times of economic crisis, Issue Paper published by the Council of Europe Commissioner for Human Rights. 16. 1. 2014.

¹⁰ Gaëtan Cliquennois, The Impact of Austerity Policies on International and European Courts and their Jurisprudence, EJIL: Talk![online]. 3. 3. 2017.