Debata o kulturním relativismu při uplatňování lidských práv byla zejména v 90. letech minulého století v Asii poměrně intenzivní. Výrazně při tom vyčníval koncept takzvaných asijských hodnot, které měly tvořit jakýsi protipól lidským právům. Největšími zastánci teorie asijských hodnot byli singapurský politik Li Kuang-jao (Lee Kuan Yew) a malajský předseda vlády Mahathir Mohamad. Mezi další podporovatele se řadili zástupci Číny, například premiér Li Peng. S výrazným hospodářským rozmachem a růstem asijských států sílila v některých potřeba (s ohledem na koloniální minulost) vymanit se ze západního vlivu a proti Západu se vymezit. Konkrétně Mohamad se zasadil o to, aby jako podstata ekonomického růstu Asie byly vnímány právě asijské hodnoty. Hlavní premisa asijských hodnot totiž spočívala v argumentu kulturního relativismu a fundamentálních rozdílech mezi kulturou západní a asijskou.¹

Asijské hodnoty

Obecně jsou jako základ asijské kultury vnímány hodnoty jako konsensus, harmonie, jednota a komunita. Teorie asijských hodnot na ně navázala následujícími čtyřmi východisky:

1) Lidská práva nejsou univerzální a nemohou být ani celosvětově použitelná či jinak globalizována, vyvíjí se odlišně v závislosti na různých společenských, hospodářských, kulturních a politických podmínkách.

2) Asijská společnost není orientována na jednotlivce ale na rodinu, proto jsou zájmy rodiny (přeneseně národa) nadřazeny zájmům jednotlivce.

3) Asijské společnosti upřednostňují sociální a hospodářská práva nad politickými právy jednotlivce.

4) Právo národa na sebeurčení zahrnuje do pravomocí vlády také otázku lidských práv, jiné státy by tedy neměly zasahovat do vnitřních záležitostí státu tím, že se budou zajímat o stav lidských práv v dané zemi.²

Takzvané asijské hodnoty otevřely na mezinárodní půdě téma kulturního relativismu a způsobu prosazování lidských práv, sám koncept asijských hodnot však také vyvolával různé otázky. Jednou z nich například bylo, zda koncept obstojí skutečně jako celoasijský.

Je vůbec možné, aby nejrozlehlejší kontinent, na kterém žije zhruba 60 % světové populace a který je národnostně, kulturně a nábožensky neuvěřitelně rozmanitý, měl nějaké společné definiční znaky, respektive hodnoty? Nehledě na to, že tyto asijské hodnoty podporují zejména tři státy z oblasti východní a jihovýchodní Asie, u nichž došlo k hospodářskému rozmachu. Množily se také připomínky, že asijské hodnoty propagují státy, jejichž lídři používají asijské hodnoty jako politické nástroje k upevnění a legitimizaci autoritářství.³

Asijská charta lidských práv

Že odmítnutí lidských práv nepředstavuje jednotný postoj asijského kontinentu připomněla v roce 1998 občanská společnost. Při příležitosti 50. výročí Všeobecné deklarace lidských práv vznikla po několika letech příprav Asijská charta lidských práv.

Tento dokument s podtitulem „naše společné lidství“ sám sebe označuje za chartu lidu, neboť nebyl přijat státními orgány, společně více státy či na půdě mezinárodní mezivládní organizace. Na jeho přípravě se údajně podílelo více než 200 nevládních organizací a spolků, jejichž členové se setkávali na mezinárodních konzultacích organizovaných v různých asijských státech, např. v Indii, Jižní Koreji, Srí Lance či Hong Kongu (Čína).

Jejím cílem bylo prohloubit asijskou debatu o lidských právech a v reakci na prohlášení některých asijských vůdců, kteří tvrdí, že lidská práva jsou Asii cizí, představit názory a postoje lidu. V souvislosti s tím asijská charta cílila také na podporu politických, sociálních a právních reforem pro zajištění a uplatňování lidských práv ve státech asijského regionu.⁴

Tvůrci charty se hlásí k univerzálnímu pojetí lidských práv a ve vztahu ke kulturním tradicím uvádí, že sice ovlivňují způsob, jakým společnost organizuje vztahy uvnitř sebe, neomezuje ale univerzálnost práv, která se primárně týkají vztahu státu k občanům a jejich vrozené důstojnosti. Věří také, že lidská práva a svobody jsou nedělitelné, nelze proto některé potlačit ve jménu jiných. Jako příklad uvádí občanská, politická a kulturní práva, jejichž význam je mizivý, pokud neexistují ekonomické zdroje pro jejich využívání. Stejně tak je bezútěšné získávání hmotného bohatství bez politických svobod, příležitostí rozvíjet a projevovat svou osobnost a zapojovat se do kulturních a jiných diskurzů.⁵

Autoři tak v souvislosti s extrémní chudobou v mnoha částech Asie a vykořisťováním pracovníků naznačují, že lidé se mohou o svá práva reálně zajímat a využívat je až ve chvíli, kdy mají co jíst, respektive kdy jsou naplněny jejich základní potřeby. Na druhé straně ale dodávají, že blahobyt a peníze nejsou všechno. Vymezují se tedy proti autoritativním představitelům států, kteří výrazné hospodářské úspěchy Asie přičítali právě asijským hodnotám a potřebě podřídit se celku. Vládám asijská charta vyčítá, že si přisvojily obrovské pravomoci a autoritarismus pozvedly na úroveň národní ideologie právě na úkor lidských práv a svobod jejich občanů.

Kritizují představitele států, že lidská práva byla odsouzena jako cizí myšlenky nevhodné pro náboženské a kulturní tradice Asie a naopak byly podporovány falešné teorie o asijských hodnotách, které představují jen chabou zástěrku pro autoritářství.⁶ V tomto ohledu také ustanovení asijské charty připomínají, že suverenita státu nesmí být používána jako záminka k obcházení mezinárodních norem nebo ignorování mezinárodních institucí. Argument státní suverenity je oprávněný pouze tehdy, když stát plně chrání práva svých občanů.⁷

Asijská charta lidských práv představuje zajímavý příspěvek do debaty o uplatňování lidských práv v Asii. Striktně odmítá koncept asijských hodnot prosazovaný některými představiteli států a naopak přijímá východiska o univerzálním použití lidských práv. Do svého přístupu však vnáší i prvek kulturního relativismu. Zdůrazňuje totiž, že bez ohledu na univerzálnost a nedělitelnost lidských práv závisí jejich užívání na sociálních, ekonomických a kulturních kontextech, neboť práva nejsou pouhou abstrakcí, ale základem pro činnost a politiky. Proto je třeba přejít od abstraktních formulací práv k jejich konkretizování v asijském kontextu, například zkoumáním okolností konkrétních skupin, jejichž situace je definována masivním porušováním jejich práv.⁸

Následující období vývoje a činnost ASEAN

Po přelomu tisíciletí debata o asijských hodnotách, respektive výraznější snaha o jejich prosazování, ustala. Asie však do dnešního dne zůstává jedním z mála regionů na světě, které nemají vlastní systém ochrany lidských práv, jež by posiloval či doplňoval systém ochrany lidských práv zajištěný v rámci orgánů a institucí OSN.  Takový systém je pro svou všeobecnou použitelnost označovaný jako univerzální, poskytuje však „pouze“ základní stupeň ochrany.

Určité změny nastaly v průběhu času v jihovýchodní Asii, konkrétně v rámci místní mezinárodní organizace ASEAN. Ta původně sdružovala státy za účelem udržení míru a bezpečnosti v oblasti, pro podporu hospodářství a vzájemnou pomoc. Od roku 2008, kdy došlo k vnitřní transformaci organizace, se začala v agendě ASEAN objevovat výrazněji i lidská práva. O rok později vytvořil ASEAN vlastní lidskoprávní orgán, Mezivládní komisi pro lidská práva ASEAN (dále jako „Komise ASEAN“). Tento orgán má zejména poradní funkci, nicméně významným úkolem svěřeným do působnosti Komise ASEAN byla příprava Deklarace lidských práv ASEAN, kterou ASEAN přijal o několik let později.

Problematice lidských práv se věnuje i několik výborů zaměřených na jednotlivá práva, respektive na práva znevýhodněných skupin, konkrétně práva žen, dětí či migrujících pracovníků. Účelem těchto výborů je zejména zabývat se tématy souvisejícími s těmito skupinami osob a koordinovat spolupráci členských států, například vytvářením politik pro lepší uplatňování jejich práv. Dokumenty ASEAN (Charta ASEAN, mandát Komise ASEAN, Deklarace lidských práv AESAN a další) nezmiňují přímo výraz asijské hodnoty, hovoří pouze o hodnotách, aniž by je nějak konkretizovaly.

Tvrzení, že lidská práva a svobody musí být vyváženy odpovídajícími povinnostmi, které člověk má vůči jiným lidem, komunitě či společnosti, ve které žije,⁹ nebo podmínění realizace lidských práv kulturním relativismem však napovídají, o jaké hodnoty by se také mohlo jednat. Celou strukturou této mezinárodní organizace se prolínají hlavní cíle a zásady ASEAN, jimiž jsou snahy o mírové soužití a ekonomický rozvoj provázené vzájemným respektem mezi členskými státy. Důraz je tak kladen na zásadu suverenity, svrchované rovnosti států a nevměšování se do vnitřních záležitostí. Ve světle těchto principů je přistupováno i k ochraně lidských práv.

Přestože Deklarace lidských práv ASEAN uvádí, že vychází z Všeobecné deklarace lidských práv, jedná se spíš o lehkou inspiraci, neboť celý dokument je vytvořen pro potřeby ASEAN a v některých oblastech se myšlenkově rozchází.

Summit ASEAN v roce 2021¹⁰

Shrnutí

Ukazuje se, že přestože téma asijských hodnot již neovládá veřejný prostor, nejedná se o myšlenky, které by ve východní a jihovýchodní Asii byly zcela zapomenuty. Mezinárodní organizace ASEAN svými kroky směrem k ochraně lidských práv vzbuzuje dojem, že ve svém středu vytváří cosi jako systém či program na ochranu lidských práv, ve skutečnosti se ale jedná spíš o ohýbání lidských práv ve prospěch silných států. ASEAN ve svých činnostech či v názvech dokumentů používá pojem lidských práv, text těchto dokumentů ale často obsah lidských práv eliminuje. Pro úplnost je vhodné uvést, že členskými státy ASEAN jsou také Singapur a Malajsie, které v minulosti patřily mezi výrazné propagátory asijských hodnot na úkor lidských práv.

Jedním z hledisek srovnání asijského přístupu k lidským právům může být také existence takzvaných národních lidskoprávních institucí (NHRI) v asijských státech, respektive jejich akreditace ze strany uskupení Globální aliance národních lidskoprávních institucí neboli GANHRI. Z deseti členských států ASEAN jich polovina má akreditované lidskoprávní instituce, konkrétně Indonésie, Filipíny, Thajsko, Myanmar i právě Malajsie¹¹. Ve zbytku Asie pak lze nalézt řadu dalších států, které mají NHRI, např. Indie, Bangladéš, Nepál, Jižní Korea, Srí Lanka a další.

Závěrem lze shrnout, že přestože od přijetí Všeobecné deklarace lidských práv uběhne již tři čtvrtě století, není potenciál tohoto dokumentu ani zdaleka překonán či vyčerpán. Spolu s Vídeňskou deklarací tvoří základní lidskoprávní dokumenty a pro ochranu lidských práv mají zásadní význam. V průběhu let byl koncept univerzality lidských práv několikrát relativizován a zpochybňován, právě tyto výzvy však mohou pomoci ukázat, zda se jedná o konstrukt všeobecně použitelný jak v různých částech světa, tak v odlišných obdobích, případně v budoucnu.
 

Autorka článku:    Natálie Illková